Vraždit pro medaile? U nás (zatím) ne!

Před nedávnem jsme vyhlásili soutěž o medaili, která nemusí být ani tak nejkrásnější z vaší sbírky, jako spíš vašemu srdci nejbližší. Mít zkrátka příběh. Sešlo se nám tady pár hezkých vzpomínek, o něž se s vámi rádi dělíme.

Ahoj, posílám pro potěchu tři příklady svých medailí z celkově asi 150. Ta první je taková nenápadná. Ze dřeva, namalovaná fixkou a čas na druhé straně je napsaný propiskou. Prostě nic moc. Ale je možná nejcennější ze všech. Před deseti lety kamarádi z Kladna uspořádali maratón po chodbách učiliště. Po schodech do prvního patra, chodbou přímo, po schodech dolů, chodbou přímo a znova a znova. Celkem asi 230x. Startovalo nás sedm, víc cvoků se tenkrát nenašlo. Nakonec jsem skončil pátý. Dosažený čas odpovídá obtížnosti, vteřinu pod 5:45.

Další medaile jsou ze závodů Bonbonu. Bonboňáci pořádají krásné závody, kde může uspět každý. Třeba při Běhu bez hodinek jednou vyhrála i moje plyšová vrána Sára a dostala první cenu – vybrané startovné přes sedm set korun. Ovšem Sára frajersky pozvala všechny do hospody a účet za 1400 zbyl na mě. Vyfocené jsou medaile z Běž jak můžeš a P.(ražské) R.(elativní), D.(esítky). Při ní se běží 10 na čas a cestou můžete vypít až 4 piva. Za každé se odečítají minuty. A v cíli vás ještě zváží. Pokud jste těžkej, máte výhodu. Čas se odečítá. Lehkým se přičítá a Sára je se svými 135 gramy vždycky poslední.

Poslední medaile je nejdražší a její získání trvalo nejdéle. Na její obdržení musíte absolvovat deset maratónů na běžkách v deseti státech, a navíc aspoň na dvou kontinentech. A tak mi její získání trvalo deset let a odhadované náklady na všechny závody jsou asi sto tisíc. Na zadní straně je moje pořadí na světě a v České republice jsem 63.

Pro mne nejcennější medaile, ta, které si nejvíce považuji by mohla být má první maratónská z roku 2000. Nebo ta z roku 2010 z Atén, kdy jsem se účastnil "nejklasičtějšího" maratónu z Maratónu do Atén u příležitosti výročí 2500 let od bitvy u Maratónu. Nejvíce si však považuji medaile z Pražského mezinárodního maratonu z roku 2004. Její výjimečnost by mohla být ve spojitosti s tím, že to byl 10. PIM a že je skleněná, na rozdíl od kovové většiny. Ta hlavní výjimečnost je ale v tom, že mi ji nechtěně rozbil syn ve svých třech letech. Zaujala ho, a tak si s ní chtěl hrát. Hračky a jiné věci nerozbíjel, šlo o náhodu. Medaile spadla z malé výšky na linoleum a prostě se rozbila. Že se skleněné věci občas rozbijí, na tom by nic až tak výjimečného nebylo. Ale když mně byly tři, nebo čtyři roky, tak jsem svému tátovi taky nechtěně rozbil medaili. Byla sádrová a byla za rytířský turnaj na koních. Tehdy mne také zaujala, protože byla jiná než ostatní. Historie se zopakovala. A přeci jen se jedno prvenství k té mé rozbité medaili váže. Byl to můj třetí maratón v životě a poprvé pod čtyři hodiny.

Tahle placka není určitě nejpěknější, co jsem kdy viděl nebo obdržel. Ale určitě patří k těm, kterých si nejvíc považuju. Psal se rok 2014. To jsem zrovna běžel z nejvýchodnějšího na nejzápadnější bod Islandu a dokončoval tak ostrovní charitativní trilogii pro místní i české hendikepované sportovce. Při dlouhých bězích se stává, že téměř všechen kyslík spotřebují pracující svaly a na mozek se ho už tolik nedostává. Právě tomuhle úkazu připisuju fakt, že jsem se třetí den po doběhu přihlásil na asi nejznámější islandské ultra Laugavegurinn. Na startu bylo strašně hnusně, pršelo a foukalo a mně se ani trochu nechtělo. Přes 50 kilometrů terénního běhu, brodění řek a čvachtání v rozbředlém sněhu v horách... Brrr! Ale překonal jsem se. Vyběhnul jsem i doběhnul. K mému překvapení jsem ještě pořád zvládnul dokončit v té lepší polovině startovního pole. Když jsem se objevil v cíli třesoucí se zimou a vyčerpáním, věděl jsem, že tahle ošklivá medaile, co mi tam zavěsili na krk, bude pro mě jednou z těch nejkrásnějších.