Článek
Antarktický maratón se běhá každoročně. Ani letos se mu nevyhnuly nízké teploty pohybující se kolem 30 °C pod bodem mrazu. Není divu, když jižní pól je od místa závodu vzdálený jen 1000 kilometrů. Na start se postavilo 55 nejtvrdších mužů a žen, aby změřili síly s počasím jediného člověkem neosídleného kontinentu, nepočítáme-li výzkumné stanice. Úkolem účastníků bylo zdolat vzdálenost 42 kilometrů rozdělenou na dvě kola tvořená především dlouhými rovinkami bez možnosti vyhnout se čelnímu větru.
Jeden švédský běžec řekl novinářům, že se „trochu bojí, snaží se ale udržet si pozitivní mysl a důvěru v to, že všechno dobře dopadne." Jeho irský kolega se k věci postavil pragmatičtěji a místo strachu „si to přijel pořádně užít a pokud možno dokončit závod v jednom kuse a s končetinami stále na jejich správných místech."
Vítězem závodu se stal Dán Frank Johansen, který v cíli zalitoval, že nemůže běžet ještě jedno kolo. „Jsem dehydrovaný a podchlazený. Potřebuju kolu!" přiznal ale nakonec v doběhovém sektoru. Aby mohlo v extrémních podmínkách tělo správně fungovat, potřebuje opravdu důslednou hydrataci. Toho si byli vědomi i samotní organizátoři a na občerstvovacích stanicích po trati rozhodně nic nepodceňovali.
Výsledný čas Dána tvořil 3:37:46. V ženách kralovala Američanka Kelly McClay s časem 4:56:37. I na těchto výsledcích je jasně vidět, že závod určitě nepatří mezi ty jednodušší. Všichni účastníci i přes nepříznivé podmínky závod letos dokončili. 14 z nich se dokonce zařadilo mezi ty vyvolené, kteří uběhli maratón na každém ze sedmi kontinentů.
