Článek
Při běhu dopadá lidská noha na zem silou, která je proti prosté gravitaci sedminásobná. Když tak činíte kupříkladu na maratónu, připočtěte si navíc také značný počet opakování ‒ několik desítek tisíc kroků. Přesně toto zapříčiní v první fázi postupné uvolnění sebevíce utaženého uzlu. Jakmile se uzel rozvolní, nohy běžcovy dokonají práci tím, že na volné konce tkaniček nechají působit odstředivé síly. Ty za ně tahají tak dlouho, až se uzel zcela rozváže.
„Opravdu potřebujete impulsivní sílu v základu uzlu a také odstředivé síly na volných koncích tkanic a smyček. Vypadá to, že bez obojího se v tomto případě neobejdete," uvedl spoluautor studie Christopher Daily-Diamond v tiskové zprávě.
Vědci tato zjištění považují za velmi důležitá, protože jim pomohou porozumět rozpadu i složitějších struktur, jako je třeba šroubovice DNA, v závislosti na působení dynamických rázových sil. A co obyčejný běžec? Jak se s tímto průlomovým zjištěním vyrovná? Nejlepší je zastrčit všechny volné konce pod zkřížené tkanice níže nebo použít stahovací šňůrky.
