V patách Evy Vrabcové v Neapoli

„Nechceš jet do Neapole a zaběhnout si půlmaratón? Co?" Ok, přiznávám, že mě tahle last minute nabídka poněkud zaskočila. Vždyť přece nemám naběháno! Vždyť přece je únor a na závody délky 21,1 kilometru sakra brzo. Vždyť přece... není o čem! Jasně, jedu!

V první únorový pátek odpoledne tak sedím spolu s kolegy v letadle a nabíráme směr italský jih. Náš šéf Carlo se v Neapoli narodil a teď spolu s naším týmem místním s organizací dvou závodů pomáhá. Můj pracovní úkol na víkend je jednoduchý – běžet. Tak takhle nějak se musí cítit elitní běžec... Není to úplně špatné, přiznávám. A propos, českou elitu máme s sebou na palubě. Evu Vrabcovou.

Když druhý den dopoledne čekáme na začátek proběhnutí se špičkovými závodníky, doslova vedle mě nadskakuje nadšením. „Já se tak strašně těším, až zase budu závodit," směje se česká jednička. Tři týdny totiž lyžovala v Livignu a jenom tak lehce klusala... A o den později si švihne půlmaratón pod hodinu, dvanáct minut. Nejrychleji ze všech žen a absolutně v jedenáctém nejlepším čase. Pohodička, no ne?

Ale to předbíhám, teď je pořád sobota, Eva si po krátkém klusu jde dát pár rychlejších úseků a já se jdu připravovat po svém. V překladu do rančekovského slovníku to znamená bannerovat, tedy věšet desítky metrů reklamních plachet. A později večer ještě odnosit pár plotů. Taková předzávodní posilovna. Ale trochu ulít se mi taky podařilo. Být v Neapoli a nejít se podívat do města, to přece nejde. Ochudil bych se o onu zvláštní jižanskou náturu, uzoučké uličky španělské čtvrti, krámky se zmrzlinou na ulici, skútry zaparkované uprostřed schodiště, obýváky plynule pokračující v ulici, pizzu do ruky, prádlo rozvěšené nad hlavami chodců, řvoucí televize...

Ale já tu jsem kvůli běhání. No nic, start v neděli o půl deváté ráno. Nějakým způsobem mi bylo přiděleno místo ve startovací skupině TOP – jo, přesně tam, kde se rozcvičují ti, co umí půlmaraton za hodinu a něco. Na nějaký přehnaný respekt nicméně nebyl moc prostor, respektive ten nebyl vůbec na nic. Místním borcům se totiž vůbec nechtělo způsobně se řadit za elitu. Nějakých pět minut před startem se tak dopředu navalila hromada Italů a než se černoušci stihli rozkoukat, ocitli se někde ve třetí, čtvrté řadě. Já zbývající čas do startu strávil postáváním na jedné noze (a ještě ne na své) a když se konečně ozval výstřel (jasně, že o pár minut později, než bylo v plánu), ve vteřině schytávám koňara na lýtko a loket do žeber. Zase bordello.

Můj závodní plán byl optimistický, ostatně jako vždy. Jakmile si připnu startovní číslo, neumím běžet jinak než naplno. Přes všechnu (ne)přípravu to rozebíhám na čas pod vytouženou metu 1:20, tedy tempem 3:48 na kilák. A světe div se, ono to docela jde. Začátek hezky opatrně, ty davy, co se okolo mě teď valí, později posbírám jako ztracené korálky. Začátek kolem boží pizzerie, kde jsme byli na večeři, obědě a zase večeři, dlouhým tunelem dolů na pobřeží a pak krása nesmírná – tři kilometry podél moře, to je úplně za odměnu.

Tyrhénské moře opouštíme u cedule s velkou šestkou a noříme se do uliček Neapole. Nepříjemný úsek s vracečkou o 180 stupňů, stoupání na desítce, snad dva kilometry kostek... Trať rychlým časům dvakrát nepřeje, ale ono je to vlastně jedno. Ztracené vteřiny vynahrazuje pohled kolem sebe. Každou chvíli hrad (těch tu mají přibližně bambilión) nebo nějaká jiná hezká budova, z všudypřítomných podniků voní dopolední káva, sem tam pozornost běžce otestuje skútr. Zatímco centimetry za ploty zuří zdejší každodenní dopravní bitva, my máme docela klid. Běžíme okolo nádherné zastávky metra Toledo, přes Piazza del Plebiscito zpátky k moři. A začíná to drhnout.

Klasický patnáctý kilometr. Najednou to neběží, musím pustit svoji skupinku a trochu se sebrat. Naštěstí pomáhá pivní gel a hlt vody, čas je navíc pořád dobrý. Ale ani to nevydrží – osmisetmetrový tunel hodně ostře nahoru a malý orkán číhající na kopci vteřinky uberou, ať děláte, co děláte. Ostatně, úplně stejně to měla i Eva Vrabcová.

Hodina dvacet mizí v dáli, ale i tak to pořád bude hodně slušný. Po tunelu už jen opět kolem pizzerie, proběhnout pod startovní branou a poslední kilometr skrz výstaviště nazvané Mostra d´Oltremare, neapolský pozůstatek Mussoliniho éry. Poslední minikopeček, kolem pomerančovníku, který jsme včera očesali, půlkolečko u fontány a ‒ CÍL! Výsledný čas? Hodina, dvacet jedna minut a pár drobných, to znamená můj druhý nejrychlejší půlmaraton. To beru, fakt že jo!

Pak už je to docela fofr. Rychlá sprcha, na tiskovce vyzpovídat Evu, sundat pár bannerů (aby se neřeklo), polknout něco malého a na letiště. A najednou mi i zdejší doprava přijde nějaká jiná, příjemnější. Že by pořád endorfiny? Asi to tu začínám mít docela rád. Běhat Neapol a...