Článek
Proč jste vyjel zrovna na tři měsíce? Je to optimální doba na přípravu ve vysoké nadmořské výšce?
Bylo to způsobeno hlavně tím, že vízum je platné právě tři měsíce, ale vlastně mi to tak i dobře vycházelo. Na Vánoce jsem chtěl být ještě doma, no a v dubnu už mi tady začínají závody. Ale určitě bych v Keni vydržel déle. Možná příště se zadaří. Snad to ještě budu mít šanci zopakovat.
Byly nějaké okamžiky, kdy jste chtěl být raději doma?
Nikdy jsem svého odjezdu do Keni nezalitoval. Ani se mi vlastně nechtělo vracet zpět. A kdybych tady neměl ten půlmaratón, určitě bych si pobyt ještě prodloužil. Chtěl bych se do Itenu určitě vrátit. Otázkou je, zda se najdou cesty, jak takový opětovný pobyt zafinancovat. Do budoucna bude také velký otazník, jestli nebudu muset začít něco dělat (smích), protože jako profesionální atlet se v Česku moc neuživíte.
Našlo se v Keni ohledně tréninku něco jiného, zvláštního, co by se dalo přenést sem k nám?
Ani ne, oni trénují v podstatě stejně jako my, na tom nic moc nového nevymyslíte. Prostě tvrdě trénujete a ty výsledky se dostaví. Hlavní, co je v Keni asi jinak, je sebedůvěra běžců. Oni mají víru v sebe sama na mnohem vyšší úrovni než my. Keňští běžci tomu sami věří, takže se kolikrát opravdu překonají, doslova předběhnou svůj vlastní stín. Jejich sebedůvěra jim pomáhá k lepším výsledkům. U nás si často nevěříme, což se pak projeví i na těch výsledcích, kdy třeba ani nezaběhneme to, na co bez jakýchkoli pochyb máme.
Přenesete si sem k nám třeba něco z keňského jídelníčku?
No, uvidím, jak se mi to povede. Snažím se vynechat takové ty „západní" věci – tyčinky, sladkosti. V Keni je v podstatě všechno založeno na kukuřičné mouce. Z ní se také dělá kaše ugali. Kukuřičné klasy se i celé opékají nebo také dělají popcorn. Dával jsem přednost opečeným klasům. Fazole, fazole s kukuřicí, malé zelené fazolky. Zkrátka hodně zeleniny.
Stačil jste Keňanům hned?
První, co bylo třeba udělat, byla aklimatizace. Pak jsem si našel dva kamarády, s nimiž jsme trénovali téměř každý den. Jeden z nich se živil jako masér, aby vůbec měl možnost věnovat se ve zbylém čase atletice. Druhý dělal něco jako agenta pro nějakou keňskou úvěrovou instituci. Hodně Keňanů se atletice nemůže věnovat, protože by neměli peníze na jídlo. Musí pracovat, aby se uživili, a pak už zase nemají tolik času na trénink. Někdy vidíte i případy, kdy člověk běhání obětuje doslova všechno, a když se nedostaví pořádný úspěch, je to existenčně hodně špatné.
Co rodina? Jak to doma zvládli čtvrt roku bez vás?
Rodina to zvládla. Přítelkyně za mnou přijela na konci února a zpět se vracela se mnou. Jen v Istanbulu jsme se rozdělili. Ona letěla do Vídně, to má potom do Brna blíž. Zvládli jsme to v pohodě.
Jaké cíle teď máte před sebou?
Dva hlavní cíle. Limit na maratón do Ria a limit na půlmaratón na mistrovství Evropy. Osobák na půlmaratón mám 65:41 z Prahy z roku 2013, 65:20 je B limit na ME, A limit 64:20, tak na ten bych chtěl tentokrát zaútočit. Zkusím závod rozběhnout tříminutovkou a uvidím, kam to až vydržím. Snad až do cíle. Uvidím, zda se po třicetihodinové zpáteční cestě neprojeví nějaká únava nebo podobně. Všechno je možné, ale věřím, že to dopadne. Tam jsem se cítil dobře, tady se cítím dobře. Myslím, že když se ještě dvakrát vyspím, tak to bude super.
Loni při jednom rozhovoru jste řekl, že se oproti keňským běžcům cítíte tlustý a pomalý. Jak je to dnes, po příjezdu odtamtud?
Už je to o dost lepší (smích). Něco jsem shodil. A asi budu i trochu rychlejší (šibalský úsměv). Kolik přesně jsem shodil, ale ještě nevím, neměl jsem od příletu vůbec čas se zvážit.
