Hlavní obsah

Úchvatný československý zlatý hattrick. Vítězné tretry ale mají ve Francii

Praha

Jednadvacátého listopadu to bylo přesně patnáct let od chvíle, kdy nás opustil náš největší a nejnedostižnější běžec Emil Zátopek. Držitel nepřeberného množství rekordů, první člověk světa s desítkou pod půl hodiny a dvacítkou pod hodinu. Největší slávu mu ovšem zajistil „běžecký trojboj“ na olympiádě v Helsinkách roku 1952. Zaběhnout 5 kilometrů, 10 kilometrů a maratón na zlaté pozici, navíc vše v nových olympijských rekordech, na to už musíte být opravdu nejlepší.

Foto: René Kujan, Sport.cz

Vlastnoruční Zátopkův podpis na tretrách je už značně vybledlý.

Článek
Fotogalerie

Ve francouzském městě Nice stojí druhým rokem krásné nové Musée National du Sport, Národní muzeum sportu. Z mnoha desítek tisíc exemplářů jich v jednu chvíli zvládají vystavit jen něco málo pod tisícovku. Nemůžu vám tedy zaručit, že až v tomto městě Francouzské riviéry navštívíte svatostánek sportovní historie, uvidíte to samé, co já ‒ vítězné Zátopkovy tretry, němé a věrné svědkyně jeho největšího triumfu. Možná už tou dobou budou odpočívat v depozitáři. Ale možná také ne a v lesku reflektorů za prosklenou vitrínou zůstanou jeho boty navěky.

Jak se tam dostaly?

Asi se stejně jako já ptáte: Jak se jen vítězné Zátopkovy kecky dostaly do spárů francouzského muzea?! Medailový hattrick se přeci československému běžci podařil v hlavním městě Finska. Proč tedy nejsou tam, nebo v Čechách? Zapeklitá otázka. Návod na rozluštění ale podává samotná vitrína. Vedle sebe tam totiž v klidu vavřínových listů odpočívají ještě jedny tretry ‒ ty od Alaina Mimouna.

Tomuto francouzskému atletovi, jemuž se v novinářských kruzích žertovně přezdívalo „Zátopkův stín", totiž náš vytrvalec pořádně proháněl perka. Třikrát jej odstavil od zlaté medaile na olympiádě. Maraton zvládl jeho francouzský rival na zlatou příčku až v roce 1956 na olympiádě v Melbourne.

Ze stínu přítelem

Zdálo by se, že důvodů pro řevnivost, nesnášenlivost a zášť by bylo více než dost. Opak je však pravdou. Zátopek a Mimoun byli velmi dobří přátelé. Možná právě odsud fouká vítr. Byl to Emilův dar blízkému příteli? Jeho vlastnoruční podpis na kůži z boku bot je už velmi vybledlý, pozornému oku návštěvníka muzea však neunikne. Sám Zátopek byl dobře znám tím, že přátelství stavěl nad sportovní úspěchy. Vždyť jednu ze svých zlatých medailí z Helsinek věnoval australskému běžci Ronaldovi Clarkeovi, aby zmírnil jeho frustraci z neúspěchu.

Záhada rozřešena? Snad. Mohli bychom se ale pustit do přemýšlení ještě nad jednou věcí: Proč nemáme své vlastní Národní sportovní muzeum? Dobrých sportovců i výsledků z historie i současnosti se nabízí na tak malý národ poměrně dost, nebo ne? A že by nebyl dostatek návštěvníků? Pochybuji. Já sám bych si koupil permanentku a chodil se kochat a inspirovat každý den.

Související témata: