Sledujte své pokroky!

Pamatujete si na své ufuněné začátky v indiánském klusu? Nebo jimi právě procházíte? A co se vlastně v těle děje, když začínáme s vytrvalostním tréninkem? Přibližně dva měsíce trvá, než získáme nejzákladnější aerobní kondici. Ve svalových buňkách vzroste počet mitochondrií, krevních kapilár a přizpůsobí se i další části těla. Proto právě ta doba, kdy se s nepříjemnými pocity vyrovnáváte, trvá v průměru tak dlouho. Pokrok je tu ale relativně rychlý, jak dokazuje příklad pětačtyřicetileté Petry, která, i dle svých slov, dvacet let jen seděla a kynula. Na našem prvním tréninku nedokázala uběhnout více než tři sta metrů v kuse. Střídaly jsme tehdy běh v želvím tempu s chůzí a vše potřebné probraly. V dalších tréninkových lekcích zvládala viditelně více. Chodecké úseky zcela vymizely, Petra se cítila lépe, doběhla dále a projevilo se to i na postavě. Běh se stal pevnou součástí jejího života a provětrala si i v šatníku – směrem k menším velikostem.

Pokud jste starší, potýkáte se s nadváhou, nemocemi, zotavujete se po sérii zranění, lze pomalejší postup očekávat. Můžete však být zdraví jako řípa, v nejlepším věku, snad i vcelku zdatní, a přesto nic. V takovém případě pravděpodobně chcete příliš mnoho najednou a vaše výběhy jsou na počátku příliš rychlé. I když si připadáte jako želva, je to tempo, ve kterém se to zkrátka nedá vydržet tak dlouho, aby nějaké pozitivní změny nastaly. Chybí-li vám vůle a vnitřní motor, který by vás přiměl k pravidelnosti, budete prakticky neustále začínat, zadře se ale i ten mezek, který do toho začne práskat hlava nehlava.

Pokud máte dost trpělivosti k prokousání se začátkem, nejspíše si sami všimnete, jak si připadáte lehčeji, doběhnete dále a více v kuse. Vaše ranní klidová tepová frekvence je o něco nižší, sporttester na vás již neřve taková obludná čísla. Vaše oblíbené trasy se vám pocitově tak trochu zkrátily nebo své kolečko najednou oběhnete dvakrát.

Skokově se zlepšují i vaše závodní časy. Zatímco na prvních závodech na jakékoli trati si zaběhnete nějaký „základní" čas, na těch dalších své časy poměrně rychle zkracujete. Dvě minuty na desítce či pět na půlmaratónu i více vždy potěší a nakopne do dalších tréninků. Poprvé je to krokem do neznáma. Do dalších startů už můžete promítnout svá očekávání, (reálné) cíle, srovnávání s prvními soupeři na trati. Zaběhnout desítku pod čtyřicet je sice krásným snem, pro mnohé však nedostižným. Každá minuta či vteřina dolů ze základního času je pořádný důvod k radosti, a je jedno, na které hodnotě základní čas na počátku byl.

Snad každého běžce s trochou závodních ambicí jednou napadne, že asi nebude možné lepšit se do nekonečna – to bychom se všichni potkali na olympiádě. Už tedy máte za sebou několik let na trase a váš výkon jde stále nahoru. Jen už ne tak skokově a každých pár vteřin dolů vám dá čím dál větší práci, přičemž toho naběháte podstatně více než na začátku. Na každý lepší čas čekáte několik závodů a máte za sebou i takové starty, kdy si svůj rekord neposunete. Nejde ještě o stagnaci – zkrátka jste se limitně přiblížili svým fyzickým možnostem. Každý osobáček potěší a vy dál zkoumáte, kde ještě máte rezervy a jak své hranice ještě posunout.

Až pak jednoho dne si dáte svůj nejlepší čas, který už vaším nejlepším zůstane bez dalších změn, což zjistíte nejspíše až po několika dalších letech usilovného snažení. Dvaačtyřicetiletý Dan se před několika lety konečně podíval pod hranici čtyřiceti minut na desítce. Trénoval poctivě a každý trénink či závod pečlivě analyzoval. Ve své nejlepší desítce běžel první a poslední kilometr za 3:50 a většinu trati zvládl okolo čtyř minut na kilometr, nechyběly tu ale kilometry i za 4:20. Podobně tomu bylo i na dalších závodech napříč vzdálenostmi a nejen Danovi bylo jasné, kam by čas mohl posunout, kdyby zvládl běžet vyrovnanějším tempem. To se mu ale zatím nepodařilo.

Pokud vám tento příklad něco připomíná, pak je to naprosto normální. Další zlepšování závisí na mnoha proměnných: věk, zdraví, vaše ostatní aktivity – práce, rodina atd. Pokud nepatříte ke skupince mladých ambiciózních Keňanů, co právě nyní v Itenu dřou na další olympiádu, víte na sto procent, že do toho nemůžete dát všechno. Ani náhodou.

Tréninkový deník – papírový i elektronický je pro každého sportovce moc užitečná věc. Mělo by v něm vždy být datum, co jste běželi a za kolik, tepovka, jak jste se cítili, jaké bylo počasí, jestli vás nesouží nějaké zdravotní problémy a jak je léčíte, terén a případně v kterých botách, v závodě pak ještě umístění. Hodí se sečíst kilometry za týden, měsíc (tedy přesněji čtyřtýdenní cyklus), rok. Výkonnostní sportovci si dále vedou záznamy (alespoň by měli) také o tom, kolik toho naběhali v obecné vytrvalosti, kolik v tempu, kolik v maximální rychlosti, kolik spolykali tun v posilovně a naskákali odrazů, a i tohle se pak sčítá a porovnává. Z dlouhodobého hlediska je tréninkový deník cennou studnicí informací nejen o kilometrech a osobácích, ale o celém tréninkovém procesu, možných příčinách stagnace i zlepšení, úspěchu či neúspěchu v návratu po zraněních, srovnání z roku na rok na tréninkových okruzích, testech, závodech – za různého počasí i rozložení sil (podle tempa v jednotlivých kilometrech) a mnoho dalšího.

Sporttester (nebo mobilní aplikace). Hodinky nabušené funkcemi, o nichž jsme před lety ani nesnili, už se dají pořídit všude, napříč cenovými kategoriemi. S hrudním pásem a některé i bez něj na vás vyplivnou vše o vašem posledním snažení, stačí dopsat jen údaj o počasí nebo o pobolívající noze a z mnohých to pěkně zavčas sejfnout v compu. Mobilní aplikace – zdarma či za pár korun rovněž zastanou mnohé a výstupy z nich si můžete archivovat, stačí si jen vybrat. Informačně technologicky zdatnější pár trenér-závodník, nebo celá skupina může využít i dalších vymožeností: trenér v aplikaci, kterou oba mají, naordinuje tréninkový plán a závodník jej splní (nebo také ne) – a vše poctivě zapíše. Tak má trenér o svých ovečkách přehled a ony zase makají – přece tam nebudou mít „proflákané" políčko!

Svůj trénink můžete zaznamenat i na sociální sítě. Zkrátka jej z mobilu včetně zakreslené trasy jednoduše hodíte na Facebook či Endomondo a další. Snad každý z nás se někdy rád virtuálně pochlubí, někteří i pravidelně. Své tréninky tak máte archivované také, často i s detailním popisem okolností a fotkami, a tak proč si ještě psát něco vedle. Jenže vše je dvojsečné – jistě, se závodem asi problém nebude, když tu běželo ještě pár dalších desítek či stovek lidí, kteří se také rádi pochlubí. Tam se vám asi nic nestane, jen ale pozor, aby si někdo s nekalými úmysly nevyhlédl právě váš pravidelný okruh. Také efekt na vyhodnocení dosažených pokroků je na rozdíl od poctivého tréninkového deníku krátkodobý a děravý. Nezaznamenáváte zde totiž vše a pak – komu by se chtělo listovat ve starých záznamech, mezi spoustou dalších fotek, dojmů, vtipů a sdílených zpráv všeho druhu?