Skončil s cigaretami, pivem, fastfoodem a totálně si změnil život

Na Faraha Way samozřejmě nestačil, ale do cíle doběhl jako třetí z Britů v novém osobním rekordu 2:16:27, který byl zároveň o 33 sekund lepší než kvalifikační čas na Hry britského společenství (Commonwealthu). A jelikož doběhl patnáctý a v tak skvělém čase, pořadatelé ho vedli do stanu, jenž byl připraven právě pro běžeckou elitu. Way je zastavil a vysvětlil jim, že své věci má uloženy tam, kde všichni ostatní amatérští běžci. Noc před závodem dokonce nestrávil v některém z londýnských hotelů, ale v karavanu, který zaparkoval před domem svého bratrance. Jeho příběh však začal o pár let dříve.

Steve Way byl téměř učebnicovým příkladem takzvaného „ajťáka". Pracoval v bance a trávil tam dlouhé hodiny. Stres kompenzoval krabičkou cigaret, několika pivy denně a jídlem z fastfoodu. Výsledek?

Vysoký krevní tlak a hmotnost 105 kilogramů. Cigarety mu způsobovaly takový kašel, že nedokázal v noci spát. K jeho proměně v tu chvíli chyběl jen krůček. V roce 2006 se přihlásil na svůj první maratón a zaběhl ho za tři hodiny a sedm minut. Takovým časem by jistě leckterý rekreační běžec nepohrdl. Jenže Way pak na rok a půl odložil maratónky do skříně a postupně nabíral další kila. „Když mi bylo 33 let, podíval jsem se do zrcadla a člověk, kterého jsem v něm viděl, se mi nelíbil," řekl Way v dokumentu, který o něm natočila BBC. Way cítil, že mu chybí nadšení pro život.

V září 2007 se proto znovu pustil do tréninku. Jeho předchozí maratónský výkon napověděl, že by v něm něco mohlo být. Do jarního maratónu v Londýně zbývalo sedm měsíců a on měl jasný cíl: běžet pod tři hodiny. Výsledek překonal všechna jeho očekávání - čas 2:35.

Teprve po tomto skvělém londýnském výkonu Way vstoupil do atletického klubu a začal se věnovat běhu s plnou vážností. Za rok stál na startu v Londýně znovu, tentokrát ale s pochmurnými myšlenkami. Týden před závodem si natáhl zadní stehenní sval. Přesto byl v cíli o deset minut rychleji. Zaplatil však svým zdravím. V cíli zkolaboval a potrhal si svaly kolem pánve. Na několik týdnů se jeho věrnými společnicemi staly berle.

Nevzdal se a běhal dál. V přípravě na londýnský maratón v roce 2010 mu pomáhala dvojnásobná účastnice olympijských her v maratónu Liz Yellingová, která stejně jako on žije v přímořském městě Poole. A Steve Way poprvé v životě pokořil hranici 2:20.

V Británii se stal sportovní celebritou a inspirací - ukazoval, že pokud člověk chce, může dosáhnout mnohem více, než si myslí. Pravidelným tréninkem se podle něj každý dostane na slušnou úroveň. „Důležité je, nakolik se dokážete zlepšit. Nikdy si nedávám jiný cíl než osobní rekord. Kam mě to posune, je nepodstatné, " tvrdí muž, který ani s odstupem času nelituje, že s během začal až v 33 letech. „Stále je ale pro mě těžké pochopit, že mohu být pro lidi inspirací. Je ale úžasné vědět, že jsem povzbudil pár lidí, aby vstali z gauče a udělali něco pro sebe. To dělá celou moji běžeckou anabázi smysluplnější," řekl.

Od maratónu nakonec utekl k ultramaratónu. Sám se dnes považuje za ultramaratónce, který ještě občas zabloudí na maratónskou trať. Jeho běžecká pohádka by mohla mít krásný konec, pokud by na jaře splnil kvalifikační limit na olympijské hry do Ria. Ten je přísnější než Wayův osobní rekord.

On však už mnohokrát dokázal své hranice posunout.