Shodil bleskově 65 kilo! Váha pod ním kolabovala a on konečně vyhlásil válku

Hodně se to odvíjelo od toho, co jsem jedl. Konečně jsem našel způsob stravování, díky kterému jsem se mohl najíst, nepociťoval jsem hlad, strava byla rozmanitá a k tomu všemu jako bonus jsem i hubnul. Samozřejmě, že bez fyzické aktivity by ten úbytek na váze nebyl tak rapidní. Na začátku jsem o běhání ani nepřemýšlel. S mojí váhou by to ani nebylo možné. Začal jsem chodit čtyřikrát týdně do posilovny. Vždy před cvičením jsem se rozhřál na eliptickém trenažeru. Ze třiceti minut na něm jsem se propracoval k šedesáti.

Na jaře jsem ve dnech, kdy nebyla v plánu posilovna, začal chodit na procházky ve svižnějším tempu v délce kolem hodiny. Pomohlo mi hlídat si tepovou frekvenci, abych se zbytečně neuhnal, ale abych zase na druhou stranu nechodil příliš pomalu a chůze měla ten správný efekt. Tím, jak šla kila dolů, najednou se nohám chtělo popoběhnout. Začátkem července jsem si řekl, proč ne? Chyba lávky! Po necelých sto metrech plíce, nohy a nakonec i mozek vyslal signál, že to nebude s tím během tak snadné. Tohle byl asi zlomový okamžik, kdy jsem si řekl, že to tak snadno nevzdám.

V té době jsem vážil pořád ještě úctyhodných 125 kilo. Chtěla tomu asi náhoda, když jsem na internetu objevil plán Edy Kožušníka „Rozběhni se z chůze za 4 týdny". Hlavou mi bleskla myšlenka a naděje, že za čtyři týdny budu běhat jak laňka po poli. Ze čtyř týdnů se staly skoro dva měsíce. Jednoduše na přetvoření roky nic nedělajícího těla v běhající mašinu je potřeba víc času než měsíc. Jel jsem podle plánu. Když se mi nepodařilo splnit rozpis daný na konkrétní den, opakoval jsem ho tak dlouho, dokud jsem ho nesplnil, abych se mohl posunout na další den v plánu. A vyplatilo se. Na začátku jsem si stanovil osobní cíl zúčastnit se v roce 2017 závodního běhu na pět kilometrů. Ten se mi podařilo naplnit již letos v říjnu, kdy jsem se běžel, a můžu říct, že opravdu běžel, můj první závod – Zombie Night Run v Praze.

Ano, ano, ano a ano. Kromě vesmírných magnetů. S nadváhou jsem bojoval vždy. Ale až posledních pár let jsem se vyjedl do těchto obřích rozměrů. Vyzkoušel jsem celou řádku diet, od dělené stravy, přes krevní skupiny, až po jednodruhové diety, kdy celý den člověk jí např. jenom hroznové víno, až po zázračné hubnoucí koktejly, všelijaké zázračné vlákniny, ale i zlatá vajíčka a podobně. Některé z diet měly lepší, některé zase horší výsledky.

Osvědčilo se mi jíst pravidelně, alespoň pětkrát denně a ze začátku si počítat kalorický příjem. Obrovskou výhodou bylo to, že dnes již existuje spousta aplikaci i do mobilního telefonu, takže není problém kdykoli zapsat to, co člověk jedl. Další mojí zásadní změnou při hubnutí bylo ‒ a teď asi říznu do živého a poštvu si proti sobě většinu výživových poradců ‒ vynechat sladké snídaně. Byla to více méně náhoda a ve spojitosti s diagnostikovanou cukrovkou jsem dospěl ke zjištění, že tenhle způsob mi vyhovuje nejvíce a pomáhá mi hubnout.

Seznam toho, co jsem jedl „před proměnou" by asi vydal na jednu celou knihu. Jak jsem byl líný zvednout se z gauče, tak naopak jsem nebyl vůbec líný se dobře najíst, a to kdykoli. Rád jsem jedl ráno, v poledne, večer, ale i mezi hlavními jídly. Rád jsem chodil spát s plným bříškem a pocitem dobře projedeného dne. Nebyl problém ráno cestou do práce zastavit u Meka a dát si dobře vypečené snídaňové menu a zjistit, co mají zase nového a samozřejmě to i hned vyzkoušet. Co kdyby se cesta do práce trošičku protáhla? Tak jsem si vzal i nějaký ten sendvič do zásoby. V zásobě však nezůstal dlouho a než jsem dorazil do práce, tak zel papírový sáček prázdnotou. Samozřejmě, že i ze společenských důvodů jsem nemohl vynechat oběd. Polévka, hlavní jídlo, zákuseček, a abych ulehčil trošku svědomí, tak to hezky zalít colou light.

Po cestě domů, aniž bych chtěl, je náhodou cukrárna, kde dělají úplně úžasné žloutkové řezy. Samozřejmě i jiné dobroty. Takže s sebou tři čtyři kousky zabalit na později, a jeden do ruky, kdyby jízdou domů tělu došly sacharidy, tak ať se mají z čeho doplnit. Večeře byla vždycky dilema, těch lákadel je tolik a ten večer tak krátký. Večeře se rovněž nesla v duchu, že od zítřka začínám s dietou. S touhle vidinou na večerní stůl přistálo všechno, co se ještě do mne ten den vešlo. A nakonec samozřejmě ty žloutkáče.

Ráno, odhodlán začít nový den se zdravou stravou, otvírám sójové mléko, beru ovesné vločky, krájím banán, přidávám javorový sirup, zatímco se vaří voda na zelený čaj. S pocitem, že konečně začínám žít zdravě, usedám do auta a razím směr zaměstnání. Ani nevím, jak se to stalo, ale blinkr najedou ukazuje směr k okénku u Meka. Ale proč ne? Pro jednou se přeci zas až tak nic nestane. Začneme s dietkou zítra. Vlastně zítra je úterý, to se začíná špatně, tak až ve středu. No, ale pak už to jsou jen dva dny do víkendu a o víkendu slavíme narozeniny. Že bych byl bez dortu? To se mi moc nelíbí. O víkendu se tedy naposledy pořádně najím a od pondělí, ale to už na sto procent, se jde do diety. A takhle se to opakuje tak dlouho, dokud vám váha nezačne ukazovat „ERROR".

Co je na běhu lepší? Všechno! Nikdy jsem nevěřil tomu, že by mě zrovna běh mohl takhle pohltit. Nejenže při běhu člověk překonává delší vzdálenost než včera, nebo lepší čas, než byl ten poslední, ale každým během překonává hlavně sám sebe. Ten přísun endorfinů a pozitiv je enormní. Můžete jít běhat kdykoli, přes den, večer, v noci, když svítí sluníčko nebo prší a padá sníh, běhat po lese, po poli nebo po silnici, sám nebo s více lidmi. Těch možností je milion a každý si může běhání přizpůsobit sobě samému. Není potřeba čekat na otevírací hodinu, nebo se tísnit s dalšími deseti lidmi v šatně v posilovně. A co je nejskvělejšího na běhání? Ta parta lidí kolem. Jsou to lidi, kteří podporují a motivují kohokoli, kdo se zvedne a jde běhat, bez rozdílu tempa, rychlosti nebo uběhnutých kilometrů. A to je i to, co žene kupředu mě.

Nevím, jestli bych to nazval přímo důvody. Je to takový začarovaný kruh, z kterého se jen velmi těžce dostává. Myslím, že je to závislost jako každá jiná. Někdo pije alkohol, někdo hraje automaty, jiný zase kouří cigarety, a já jsem jedl. Jídlo mi dělalo dobře. Když mi bylo dobře, oslavil jsem to jídlem. Když se něco nepovedlo, zahnal jsem chmury opět jídlem. Letos na přelomu ledna a února nám zemřel pes, který byl členem rodiny. Ačkoliv jsem si to nechtěl připustit, tak to byl poslední hřebíček do rakve. Moje tělo už takhle muselo bojovat s enormní nadváhou a teď k tomu přibyl ještě psychický stres a bylo jen otázkou času, kdy se tělo zhroutí. A také se tak stalo. Netušil jsem, že ta situace bude tak vážná. Pomalu jsem přestával vidět, nebylo daleko od kolapsu ledvin a o krevním tlaku ani nehovořím. Nalhával jsem si, že když půjdu k doktorovi, předepíše mi kontrolu u očního, ten navýší dioptrie a já půjdu spokojeně domů. Závěr lékaře zněl, že mám symptomy, které naznačují, že budu mít diabetes 2. typu, což následně měření krevního cukru a rozbory krve potvrdily. Okamžitě mi nasadili inzulínové injekce a už jsem se vezl. Jelikož jsem neměl potuchy, co všechno diabetes dokáže s člověkem udělat, zalovil jsem na internetu a upřímně jsem z toho dvě noci téměř nespal, kam až může cukrovka člověka přivést. O to víc jsem si uvědomil, že když ne právě teď, tak kdy jindy bych měl se sebou něco udělat. Nebyl čas na nějaké dlouhodobé přemýšlení ani na úvahy o tom, že začnu od pondělí, nebo za týden. Musel jsem začít hned. Postupně, jak jsem hubnul a sportoval, tak se zlepšoval i můj zdravotní stav. Po asi dvou měsících jsem vysadil inzulín a přešel jen na léky. Od poloviny října už nejsem ani na lécích. A to je zásluha vyvážené stravy a bezpochyby i sportu, tedy v tomhle případě běhání.

Ano, přesně to tak vnímám. Běh je skutečně závislost v tom nejlepší smyslu slova. Díky běhu musím přemýšlet i o tom, co a kdy jíst. Nejde sníst k obědu svíčkovou se šesti a vyběhnout. Věřím, že běh jako závislost mi vydrží napořád.

Snažím se běhat čtyřikrát až pětkrát týdně. Jsou to běhy v rozsahu pěti šesti kilometrů. Vždy si hlídám tepovou frekvenci, díky které jsem schopný co nejefektivněji ten běh využít pro svůj cíl, a tím je stále ještě shodit pár kilogramů. Jeden z těchto běhů bývá vždy delší, něco kolem osmi kilometrů. Rád stále zajdu do posilovny trošku potrápit činky a v poslední době jsem párkrát zkusil crossfit. Když je venku opravdu nevlídně, opráším svůj stařičký, ale stále dobrý eliptický trenažér.

Ta meta se stále posouvá. Jak u váhy, tak i v běhu. Je lepší si dávat reálné cíle, neboť to člověka pak tolik nestresuje při jejich naplňování. Co se týká váhy, byl můj prvotní cíl dostat se na 120 kil. To se podařilo poměrně hladce, za což jsem neskutečně rád. Dalším cílem byla hranice 105 kilogramů, od které jsem už jen krůček. Vzhledem k tomu, že měřím 185 centimetrů, rád bych se pohyboval na váze kolem devadesátky. Jak kvůli běhu, člověk s sebou nemusí tahat zbytečné kilogramy, ale i kvůli tomu, že je velice lehké sejít zpátky na tu špatnou cestu, tak ať mám nějakou váhovou rezervu. Obdobně to mám i s během. Původně jsem si vytyčil uběhnout pět kilometrů. Teď, když jsem je zvládnul, tak bych rád zapracoval na čase a dostal se pod 30 minut. Dalším vysněným cílem je vzdálenost deseti kilometrů. Ale všechno má svůj čas a naučil jsem se, že tyhle věci se nedají uspěchat.

Je to spousta věcí dohromady, které mi pomáhají nepřestat a jít dál a dál hubnout nebo zlepšovat běžecké výkony. V první řadě to je ale strach z toho, co se mi vlastně ze zdravotního hlediska mohlo díky nadváze stát. Je smutné, že to člověk nechá dojít až tak daleko, ale kolikrát si to ani neuvědomí a najednou je skoro pozdě. A do takové situace se znovu rozhodně dostat nechci. Jsou to i běžecké výsledky. Když se ohlédnu za sebe a vzpomenu si, že jsem před půl rokem stěží uběhl dvě stě metrů a dnes jsem na pěti kilometrech i více, popohání mě to kupředu. Velikou roli v tomhle sehrál i můj první závod, který mne doslova navnadil na závody další. Samozřejmě to je i rodina, která přijala způsob, jakým se teď stravuji a sportuji, a podporuje mne v tom. Jsou to i všichni ti známí i neznámí ze sociálních sítí, kteří každý den běhají, sdílejí svoje výsledky a nadšení z běhu. Jsou to oni, kteří mne dokážou motivovat k dalším výkonům, k překonání sebe sama, vytyčení si nových cílů. Jsou to právě oni, kdo jsou na stejné vlně a podpoří člověka v tom, co dělá, pochválí, když uběhneš o dvě stě metrů dál, nebo zlepšíš svůj čas na pětce třeba i jen o deset vteřin, nebo když ti zrovna ten den běh nesedl, tak podpoří do běhu dalšího. Všem těmhle patří můj veliký dík.