Riga, šavle a kadiboudy. Úspěchy českých maratónců v postsovětské zemi

Pokud čekáte v Lotyšsku postsovětský bordel a chandru, budete příjemně překvapení. Bydlíme sice ve čtvrti připomínající sešlejší Karlín, ale na ulicích jako by se střetla skandinávská elegance s německou rozšafností, přestože značná část Lotyšska mluví rusky a nejkrásnějším chrámem ve městě je ten pravoslavný, Kristova narození, se zlatými kopulemi. Se závodem v ulicích Rigy je to obdobně; možná městu chybí trochu zájmu o samotný běh, zato zde přebývá státotvorný patos. Letos je to totiž sto let, co Lotyši vyhlásili nezávislost na Německu.

Do koridoru se dostáváme dost pozdě, není dost kadibudek, které, netřeba připomínat, jsou pro úspěch běžců klíčové. Do té doby byl maratón Riga jedna organizační malina. Jednoduché on-line přihlášení, taky letenky. Nebudete-li tak váhající jako my, budou stát zhruba stejně jako Pražáky startovné na maratón v jejich vlastním městě. Trať se běží celá po asfaltu městem na břehu Rižského zálivu, po ulicích, náměstích a hlavně mostech města, které má místy nadmořskou výšku 0 metrů.

archiv autora

Za první zatáčkou mizí balonky vodičů s nápisem 3:15, mého kýženého maratónského času, nedokážu se k nim prodrat. Docentka mi dýchá na záda, trenérův propočet (a všechny propočty Lukáše Kozlíka jsou pro nás závazné!) výsledného času by jí při vyrovnaném tempu 4:50 min/km měl stejně jako mě postrčit k cíli za méně než tři a půl hodiny. Světoběžník Petr Skočdopole, jehož běžeckou zbraní je elegance a touha po dobrodružství, vyráží s plánem pokochat se a být v cíli dříve, než uplyne čtvrtá hodina závodu.

Maratónská trať se běží ve dvou kolech, po prvním se oddělují půlmaratónci a mně se daří přesvědčit nohy, že první půlka byl fajn výklus (čas 1:37: 29) a teď to jen v tempu 4:30 min/km dotáhnu. Počasí je ideální, 17 stupňů, slunečno, jen na mostech nad řekou Dvinou to občas fouká. Město slavící 100 let nezávislosti Lotyšska je celé na nohou, nejpůsobivější je obrátka se stohlavým pěveckým sborem, anebo vojáci s vlajkami členských států NATO.

U české bych klidně zasalutoval, jenomže plán je neúprosný... Co se nestalo z úcty k vlajce, podaří se na 35. kilometru díky silné křeči v pravé noze. Vytřeštěně zastavuji (co bude s mým plánem?!), zařvu bolestí a loupnu do sebe vodičku s magnesiem. Ještě stále mám na Docentku 8 minut náskoku, jenomže už se do tempa 4:30 nedokážu vpravit. V cíli nás nakonec dělí pouhých 16 vteřin!

Není to jediný rozdíl. Zatímco Docentka v cíli spočine jako dobře naprogramovaný, spokojený a trénovaný stroj, já si vsedě pouštím pozpátku zastávky u občerstvovaček, prohlédnu si několikrát obsah svého žaludku, klepu se zimnicí a křeče se mi prohánějí i břichem. Pomůže mi ticho a klid pod chlupatou dekou ve stánku místních zdravotníků. Petr Skočdopole sice svůj čas nechytí za pačesy, ale obdivuhodně, protože bez důkladného tréninku, a s typickou nonšalancí ve zdraví a v pohodě doběhne v čase 4:17 hod.

archiv autora

Regenerace na písečných plážích Baltského moře, písečné varhánky pod našimi chodidly pouhou půlhodinu jízdy vlakem za město jsou fantastický bonus k závodu, podobně jako čistá nádraží a vlaky, slušní taxikáři nebo četné „kafeterie". Tomáš Hodan měl pravdu, Lotyši jsou milí, maratón v Rize je skvělý podnik.

archiv autora