RECENZE: Zátopek ...když nemůžeš, tak přidej

Kniha si ani zdaleka neklade za cíl pokrýt celý život významného atleta či zabíhat do příliš velkých detailů jednotlivých příběhů. Velmi vkusné grafické zpracování navazuje jakousi ději padnoucí retro atmosféru. Vždyť nás také zavádí do 50. let minulého století, či do minulého tisíciletí, chcete-li. Umělcovo provedení si často vystačí s několika málo barvami, nanejvýše jich využije čtyři, pět. Černá, modrozelená, světle béžová či vybledlá oranžová, výjimečně přibyde bílá. Kombinace barev jako by zprostředkovávala a podtrhávala tíhu a sklíčenost doby, kdy osudy jednotlivých protagonistů působí více než tísnivě i přes skutečnost, že právě dosahují svých životních cílů a vizí.

Příběhový rámec knihy tvoří krátké náhledy do tréninkových metod samotného Zátopka, kdy jednou za předobraz trenéra slouží on, jednou doktor Jan Haluza. Útržkovité vzpomínky z dětství a mládí stráveného ve fabrice na velkovýrobu obuvi se proplétají se zážitky z prvních závodů i porážek. Nechuť k běhu přerůstá u Emila Zátopka k zapálenému dření, trénování a cizelování. Je až k nevíře, co všechno lze vystihnout pomocí pouhých čtyř barev. V pozadí se zatím společnost přesouvá z válečné německé okupace do duševní okupace komunismem. Obrazy pohlavárů trčí výhružně ze stěn a čtenář začíná tušit, že stín na plicích nebude největším trápením Emila Zátopka.

Zátopek se přesouvá pod zelená křídla Československé lidové armády a do jeho života vstupuje oštěpařka Dana. Humorné mikropříběhy ostře kontrastují s náhledy do cel státní bezpečnosti a s krutostí jejích výslechů. Rekordman Zátopek bojuje nejen na atletických oválech celého světa, jeho nejtěžší boje, v nichž se dere za druhé, probíhají na domácí půdě. Běžec se žení a vyhrává tři zlaté na jediné olympiádě. Jeho žena na stejných hrách ovládne svoji disciplínu. Happy end? Možná. Kdo ví. V uranovém dole Nikolaj v Jáchymově kdosi namáhavě postrčil důlní vozík. Jeho kolečka se dala se skřípotem do pohybu...