Článek
Ranní porada. Tady jsme se seznámili. Kde jinde vlastně.
Více než deset tisíc běžců se v neděli účastnilo pražského maratónu.
Ráno před boudou Seznamu jsme věděli jediné, že běžíme, neznali jsme své časy, výkony, trénovanost. Nakonec padla hranice, kterou jsme chtěli pokořit, tou byly čtyři hodiny. První dva úseky patřily dámskému obsazení. Slabší článek? Kdepak. Oba časy na deset kilometrů skončily nakonec pod hodinu.
S Keňany odstartovala Eva Dvořáková, nejmladší člen štafety. „Chtěla bych poděkovat behani.sport.cz, že mi umožnil zúčastnit se štafety a poznat nové lidí, kteří mají stejnou zálibu jako já, běh. Myslím si, že nedělní závod bude pro mě motivací, abych příště zkusila celý maratón," přiznala Eva, kterou svět zná pod přezdívkou Sigy Twigy. Den před závodem zažehla stres pár pivy a klobásou. A pak, že strava je důležitá. V Pelhřimově patrně ne.
Radost z Kěňanů
Druhá na trať se vydala žena, která začala běhat teprve před třemi lety. Do té doby pro ni byl sport cizí slovo. „Běh mě absolutně baví. Běželo se mi skvěle, šlo o moji první štafetu. Byl to nový a úžasný zážitek. Viděla jsem v první lajně Keňany, to se mi normálně nepoštěstí. Počasí super, akorát mi dělaly problém slunečné úseky, kdy fakt slunko pražilo," byla spokojena sedmačtyřicetiletá Šárka Parůžková alias „Fany".
Rozběhnuto bylo podle plánu, ještě byla rezerva. Navíc od dvacátého to třicátého kilometru lámal čas Filip Čaniga, který přijel od Temelína, bydlí v malé obci Dříteň. On limit stlačil ještě níže, dostal se pod pět minut na kilometr, přitom začal běhat minulý rok.
Společný cíl a medaile na cestu domů
„Chtěl jsem to dát pod padesát minut, což jsem dal, takže super. Největší problém na trati byl protivítr, který se stále otáčel proti běžcům. Myslel jsem si, že to bude taky jednou foukat do zad, ale neotočilo se to," usmál se muž z jižních Čech, který navíc bojoval s časovým posunem. Jeho přípravu ovlivnila cesta do USA, vrátil se o víkendu.
Závěrečných 12 195 metrů patřila redakčnímu zástupci Běhání. Úkol byl jasný, také se dostat pod hodinu. Jako jediný jsem svoji roli nezvládl, pár sekund bylo rychlejších. Možná za to mohl Jiří Homoláč, kterého jsem potkal na třicátém kilometru. „Cože, vzdal, no to bude dneska veselý," říkal jsem. Nakonec zlo nepřišlo, ale tady taky nešlo o olympijské Rio.
I když jsem ranní plán nedodržel, byl jsem vzat na milost a posledních tři sta metrů jsme dali společně. V euforii jsme zastavili pár metrů před cílem a v klidu si došli. Pak vše bylo obráceně proti ránu. Směr Ostrava, Pelhřimov a Dříteň. Jen s jedním podstatným rozdílem. Maratónská placka visela na krku.
