Článek
Na záludnou otázku odpovídají jednoduše a upřímně: „Nikdy jsme nepřemýšlely o tom, co by se stalo, kdyby se do Ria dostala jen jedna z nás. Nikdy. To máte stejné jako na startu maratónu. Nikdy nepřemýšlíme nad tím, co by se stalo, kdybychom nedoběhly. Jakmile připustíte nějakou takovou možnost, může se stát realitou. Proto vždycky myslíme jen na úspěšné dokončení." Nic jiného pro Lisu a Annu zřejmě neexistuje. Jak jinak byste chtěli v osmnácti začít s atletikou a v necelých sedmadvaceti reprezentovat svou zemi na olympiádě?
Všechno začalo tím, že po vzoru své dětské hudební hvězdy chtěly sestry zkusit, kde vlastně leží jejich hranice, hranice jejich výkonů. (Joey Kelly je dodnes aktivním extrémním vytrvalostním sportovcem. Nejrůznější ultramaratóny zdolává v Evropě, Americe, Africe, Austrálii, ale i na jižním pólu nebo na Sibiři.) Už několik měsíců poté, co začaly běhat, vyhrávaly ve své vlasti závody na půlmaratónské distanci.
K olympiádě ale přeci jen nevedla až tak přímočará cesta. Lisa si ještě koncem loňského roku ve Frankfurtu zajistila národní mistrovský titul a účast na OH. S Annou to vypadalo bledě. Kvalifikační kritéria chtěla splnit na maratónu v Berlíně, ale posledních 360 metrů před cílem už věděla, že jí vysněný čas právě unikl. Na cílovou čáru už dopadaly slzy. Později ale svaz pozměnil kritéria a její výsledný čas nakonec stačil.
Sestry trénují dvoufázově, každý tréninkový den naběhají 35 kilometrů. Pokud trénují společně, povídají si od prvního do posledního metru trati. Stále si mají co říci. A na svých společných internetových stránkách začínají slovy: „Běhání je naše vášeň. Milujeme běh každým svalovým vláknem našich těl." Takže tak. Maratónské klání vypukne v Riu už zítra, ve 14:30 našeho času.
