Článek
Powerun
Reebok Powerun by Runmageddon je polská série OCR, překážkových běhů, šílených bahenních závodů. Sami organizátoři jej označují za „vražedný závod na trati plné extrémních překážek". Připravit se musíte na bahno, vodu, oheň, lana, stěny, sítě, kopce, ostnaté dráty i zákopy. Bez nich to zkrátka nepůjde. Běžci otestují svá těla i svého ducha. Čistý běžecký trénink se nevyplácí. Tady se testuje celková odolnost bez ohledu na velikost, pohlaví nebo náboženské vyznání.
Všechny svaté ale na pomoc určitě potřebovat budete, protože na trati jsou i překážky, které 80 % účastníků považuje za nemožné překonat individuálně. Ke slovu se dostane i týmová spolupráce nebo nezištná pomoc druhým. Na výběr jsou v sérii závody od 3 do 42 kilometrů, na nichž vás čeká od 15 do více než 140 překážek.
PoweRun je mezi svými vlastně taková rozcvička ve velmi unikátním pojetí. Dozvíte se, že poběžíte „asi 10 kilometrů", kde na vás bude čekat „asi 10 překážek". Co je nezvyklé, je fakt, že překážky nemusíte absolvovat třeba vůbec, a to bez jakékoli penalizace. PowerRun je asi jediný překážkový závod, kde nikdo neudělá ani jednoho trestného angličáka. Je to trochu o taktizování, protože naopak za každou úspěšně zdolanou překážku se vám z cílového času odečítá jedna minuta.
Nezdrží mne ta překážka víc než minutu? Vyplatí se to vyčerpat se na překážce a pak muset chvíli běžet pomaleji? Co když ji nezvládnu? Alchymie. Nejhorší scénář je asi ten, že se pustíte do překážky, ztratíte čas, vyčerpáte se ‒ a ona se vám nepovede. Série třiceti angličáků sice nenásleduje, ale minutu vám neodečtou a nikdo vám ani nepřičte ztracené síly. Je potřeba pokračovat dál.
„Kašleme na taktiku! Běhat se dá všude, ale tyhle krásné překážky všude nepotkáme," shodujeme se se spoluběžkyní Marií, která tvoří další čtvrtinu našeho úderného týmu s nápisem „Run Crew Praha" na zádech. A jak to tak na bahenních bězích bývá, realita je horší, než na jakou vás pořadatelé připravují. Chtějí vás dostat! Z deseti kilometrů je jedenáct a z deseti překážek asi čtrnáct. Nevyhýbáme se žádné. Bradla do kopce a z kopce hned na začátku dávají tušit, že ani tahle „rozcvička" nebude zadarmo.
Počasí už přeje dovolenkářům, běžci by klidně snesli i míň Celsiových stupňů než mírně nad dvacet. Trať vede krásnými částmi města, ale zčásti kopíruje i řeku Vislu. Osvěžit se můžete alespoň pohledem do jejích vod.
Překážky se zahušťují. Čeká nás nefixovaný řetězový žebřík jako do helikoptéry, přeskakování z lana na lano na šikmé stěně nebo šplh po síti se závěrečným sesvištěním po dlouhé tyči zpět na zem. Tady už začíná psychika některých mírně selhávat. Váhavé povahy mají až příliš mnoho času přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát, kdyby se na tyči neudrželi. Podle křiku záchranářů a jejich spěchu směrem k téhle překážce už to asi někdo vyzkoušel i v praxi. Je to vražedný závod.
Největší porodní bolesti prožívám pod těžkými pneumatikami navlečenými v mnoha řadách na horizontálních kůlech těsně nad zemí. Je tam mokro, bahno, tma a ani dýchat se tam moc dobře nedá. Snažím se kaučukovými porodními cestami prodrat co nejrychleji zase na světlo a v praxi si potvrzuju, že porod jde hned o poznání líp od ruky za současného pohekávání a řvaní (matce i roběti).
Další nejrůznější akrobatické překážky zahrnující dřevěné fošny, řetězy nebo kopce už radši moc nevnímám. Nejlepší je u toho moc nepřemýšlet. Až zase v cílovém parku s rozlehlou fontánou (a zákazem koupání v ní) kriticky posuzuju své rozhodnutí absolvovat všechny překážky. Těsně před cílem je totiž dlouhatánská série zavěšených kruhů, kde čuju ve svých zabahněných dlaních určitý problém.
No nic, rozhodnutí je rozhodnutí, tak raději moc nepřemýšlet. Hop! a už se houpu jako makak. Stisk prstů však umdlévá a mně se nedaří najít ideální rytmus pohupování tak, abych mohl alespoň trochu ušetřit síly. První půlka za mnou, houpy hou, vypadá to dobře, když ‒ bum! Padám na zem. To, co původně vypadalo jako ideální výkyv, tak skutečně jenom vypadalo. Prsty se na dalším kruhu zachytily jen z poloviny a nedostatek adheze i sil vykonal své konečné dílo zkázy. Touhle překážkou jsem neprošel.
Původně jsme si všichni lámali hlavy, jak organizátoři zjistí, kdo jakou překážku zvládl a kdo ne, ale řešení bylo elegantní. Za každou z nástrah byly dva oddělené koridory. Když jste zvládli, běželi jste tím, kde byl kobercový snímač čipů. Když ne, proběhli jste druhým bez snímače.
Tak bylo hned v cíli jasné, kolik překážek kdo úspěšně absolvoval a kolik bonusových minut mu odečtou z výsledného času. Paráda, takže teď už jen k velké radosti z absolvování, pěkné finišerské medaili a návalu endorfinů přidat ještě nějaký ten hamburger a pivo z šikovně přistavených stánků a můžeme jet zase domů. Bardzo dobrze pobieggali! Tak příště zas!
