Článek
Red Bull 400, tak se jmenuje závod, který se koná 15. srpna přímo na prudkém svahu Čertovy hory v Krkonoších. Skokani z vršku dolů, běžci opačně. Kdo je odvážnější, bláznivější, neřešíme. Že je stupidní vybíhat skokanský buben a můstek? Ale ne. Jsou daleko horší věci. Třeba dát si to dvakrát. Tak jako my.
Ještě před samotným závodem, v němž budou o nejrychlejšího bojovat stovky nadšenců adrenalinu, si redakce behani.sport.cz výběh prubla jen ve dvou. A byl to očistec, peklo otevřelo svoji bránu.
Stojíme pod oním „návrším" a připadáme si s Reném jako na polském mistrovství v běhu do kopce. Desítky Poláků si fotí harrachovské velikány a na nás pohlížejí s nepochopením, zatímco se dole rozcvičujeme. I smích je slyšet. Ano, víme, nejde o standardní zážitek.
O čas tentokrát nejde
Čas startu se blíží, víme, že těm nejlepším stačí necelých pět minut, aby si mohli říct - hotovo. Nemáme takové ambice, prvním a také jediným úkolem je přežít. Žádné honění času jako při vybíhání na Sněžku. To jsme byli ještě mladí a neklidní.
Prvních dvacet metrů pohoda, ta se ale kvapně vytrácí a tempo se radikálně mění. Tělo nakloněné ke svahu, boty se zarývají a hledají pevný bod, kámen pro odražení a krok vpřed, který se s každým metrem navíc a procenty náklonu terénu stává obtížnější. Lidské soukolí dostává trhliny. Hlavně se nezaklonit, dolů by šlo o kotrmelcový čardáš v podstatně jiné rychlosti.
V třetině této hrubé zábavy se otáčím a na pár sekund zastavuji. Chyba, velká chyba. Stehna a lýtka se okamžitě dostávají do stavu kamene. Nefungují, pálí, hoří, štípou a přinutit je znovu k práci, je bolestivé. Ani jeden nemluvíme, ruce se opírají o stehna, funíme, Poláci si nás fotí.
Při finiši přišla průtrž
Konečně, buben je za námi, překonáváme dřevěný přechod, kterým se dostáváme na hranu, ze které skokani letí vstříc desítkám metrů. My se šineme opačným směrem, navíc přichází desetiminutová průtrž, schytáváme z nebes plnou dávku.
René tři metry přede mnou, pět, šest. Deset plíživých kroků a hlava nahoru, cíl stále daleko. Takhle snad pětkrát. Optimismu nedostatek. Nemůžu, ale vím, musím. Při maratónu jsem trpěl, ale tohle je jiné. Kratší, jenže o to zapamatovatelnější, více prostupující do masa, svalová vlákna zažívají mučení.
Jsme nahoře. Fuj. Radost? Ne. Leje, takže s třesoucími údy rychle směr dolů, ale také žádná výhra. Jsme dole, oblečení durch a jedno víme, 15. srpna si dáme repete. Mučení, díl druhý. Kdo se přidá?
