Pekelná sázka. V tropech zasáhl blesk

Před čtrnácti dny v Karlových Varech krásných běžeckých patnáct stupňů a čas pod 1:45, který překvapil. Téměř celý běh bez problémů. Prostě paráda.

V Českých Budějovicích bylo vše jinak, absolutně jinak. Počasí, průběh závodu, zdravotní trable. Ale od začátku. Vynechám tříhodinový relaxační sedánek v parku a čekání na start.

Na start se stavíme ve třech. Jacob razí do předních linií s Keňany. Není nad to mít sebevědomí a konexe. My míříme do sektoru D, kde jsou vodiči na 1:40. Ale problém. Martina prochází, Martin ne. Neoblomná dobrovolnice ho vykazuje, na startovním čísle má jiné písmeno pro řazení. Snažíme se jí vysvětlit situaci. NE! „Snad jste jako běžci četli pravidla závodu. Není to férové vůči ostatním, ale můžete jít všichni do zadnějšího sektoru," zpraží nás rázná žena. Na otázku, zda tohle bude férové pro ty vzadu, reaguje, že Martin musí odejít. Tudíž odchází, kolem nás se ale rozcvičují běžci s jinými písmeny sektoru, dokonce jeden, který je bez čísla, ale tyto tato neústupná „policistka" nevidí.

Konec komunikační vložky, vybíháme, počkáme na Martina a začíná boj s časem. Pár stovek metrů a hned je jasno. Tohle nebude hitparáda, tady se dnes rekordy trhat nebudou. Nohy nejdou, hic dělá své, lehké žaludeční trable, ale nic smrtelného. Zatím.

Prvních pár kilometrů si držíme čas pod pět minut na kilometr, ale nejde o žádný komfort. Martina nám přeje hodně zdaru a jede svoje tempo. My s Martinem po sobě koukáme a víme i beze slov, tohle bude bitva, která nebude zadarmo.

Mezi pátým a desátým kilometrem nohy povolují, je lépe, ale nic, co by se dalo označit jako posvícení. Uzavíráme dohodu, že rezignujeme na stupně vítězů, lepší čas a jediným cílem je stlačit zápolení s fyzickou sešlostí našich těl pod dvě hodiny.

Od jedenáctého do patnáctého kilometru šok. Chytám druhý dech, nohy konečně chtějí závodit, můžu zrychlit, ale hlava mě usazuje do reálu. „Karlovy Vary nepřekonáš, šetři se na Olomouc, ta je za čtrnáct dní," rezonuje mi vnitřní hlas. Poslouchám a tlačíme běžeckou káru stále ve dvou. Dvacet minut, které si užívám. Jediných dvacet z tohoto zápolení.

Běžec, který má něco naběháno, vám poví, že každý závod je jiný. Můžete se cítit v pohodě, ale také se může dostavit blesk z čistého nebe. A mě trefil nemilosrdně. Patnáctý kilometr a občerstvovací stanice. Posílám Martina samotného na zteč, já mám jinou práci. Žaludek vyžaduje zastavit a vyhledat řešení, a tak čekám. Je obsazeno, takže postávám, v mezičase pohovořím s jednou z přihlížejících. Řeším své, loučím se a vydávám se po třech minutách stávky dál.

O kilometr dále potkávám náš fanouškovský konvoj (počtvrté), který i přes absenci megafonu vytváří halas, že nejde přeslechnout. Navíc je jištěn duhovým deštníkem, o kterém si myslím, že to je spíše zařízení ze zahradní restaurace. Není prostě nad to, když si vše na povel bere euforická generálka Lily.

Lepší čas je utopií, takže zastavuji, probírám strategii s fanouškovským týmem. Úkol je jasný: mám prý běžet dál. Poslouchám. Pět do konce už dám. Za další kilometr potkávám Martina, který se rozhodl přejít do chodu a přemýšlí si. Vždy byl dumavý typ. Po závodě zjišťuji, že na úkor svého času přemluvil jednu běžkyni z chůze k běhu. Prostě gentleman s blonďatou hřívou, kterému nelze odolat.

K cíli mířím sám, potkávám pár fanoušků seriálu Fast Foot a behani.sport.cz, zdravíme se, ale každý musí za své. A bolí to. Metr po metru a je cíl. To to trvalo. Nechtěl jsem marně bojovat s časem, byl hic jako v Keni, žaludek také nebyl perfektní, ale jsem naštvaný. Podle sázky jsem musel zaběhnout pod dvě hodiny, to jsem dal, ale chybělo 17 sekund a dal jsem pod 1:50. Sakra! Martin je kousek za mnou, scházíme se v šatně a oba máme stejné myšlenkové pochody: ještě že je konec.

Za čtrnáct dní směr Olomouc. Poslední díl sázky. Třetí závod RunCzechu, který musím doběhnout pod dvě hodiny. Pokud ne, na podzim v Ústí nad Labem běžím v kostýmu baletky. A to opravdu nechci.