Otužování ve světě ultra běhu (2.)

V I. PKO Praha (I. Plavecký klub otužilců Praha) znám několik plavců, kteří se již několik let věnují běhům na dlouhou trať a zároveň se otužují. Vypozorovala jsem, že s nimi mám společnou jednu drobnost, po dlouhých bězích jsme mnohem rychleji zpátky ve formě než většina přátel z ultra komunity po podobných výkonech.

Svalům se ve vodě výrazně uleví, ale to i v teplé vodě, oproti tomu chladná voda působí jako analgetikum, čím je voda chladnější, tím silněji působí. Toto přírodní analgetikum je dostupné každému, kdo si vybuduje odolnost ve vodě vytrvat potřebnou dobu. Pokud proti bolesti použijete analgetikum, které se dá sehnat v lékárně nebo na předpis lékaře, bolest se vám vrátí po uplynutí účinku látky. Po otužování se bolest vrací po delší době a v mnohem mírnější podobě. Zahoďte ibalgin a místo toho po každém delším běhu ulevte kloubům a dejte si pár set rehabilitačních metrů ve studené vodě. Dodávám ještě bezpečnostní varování, po plavání ve studené vodě běhejte opatrně, žádný sprint ani tempo nedoporučuji, svaly jsou dočasně ochablé a nechrání kosti jako obvykle. Hlavní trénink a ultra vzdálenosti doporučuji zařadit do tréninkového plánu před plaváním ve studené vodě.

Začleněním otužování si běžec také zpestří trénink a příliv endorfinů, pro které mnozí z nás běhají. Věřte – nevěřte – ověřte, endorfiny z plavání ve studené vodě mají jinou chuť a barvu než endorfiny běžecké. Dokonce i jinak znějí, mihotají se v jiném rytmu, netuším přesně jak to obléci do slov, ale je to stav pro který stojí za to vystoupit ze své komfortní zóny a naučit se nové dovednosti.

V létě se studená voda hledá hůř, naběháte hodně kilometrů, než najdete osvěžující odměnu. Pražáci mají k dispozici vždycky Vltavu, například na Zbraslavi voda nikdy nestoupne nad 20 °C (pro srovnání, voda ve vyhřívaném bazénu je obvykle udržována na 26 °C), protože je blízko vodní nádrže, voda je stále v pohybu a nestihne se zahřát. Platí to i naopak, v zimě je stále v pohybu a nezamrzne, ani když Praha zažívá nejkrutější zimu, 30 °C pod nulou a u Muzea 4 centimetry sněhu. Prostě pořád proudí, je na ni spoleh.

V hledání alternativ se meze nekladou, někdo chodí do sauny a ledového bazénku (obvyklá teplota 10 °C), někdo si sype led do vany. Má kamarádka, taky běhna i otužilka, Martina z Budějovic, má doma mrazák, velký mrazák, takový, že se do něj vleze celá. Otužuje se v něm každý den i její manžel, vždycky do něj napustí vodu, dají teploměr, a když má voda kolem nuly, tak vyndají šňůru od mrazáku z proudu a jeden z nich hlídá, aby se nezavřelo víko. Došli tak daleko, že si do vody někdy i nasypou sůl, voda tak nemrzne ani při mínus pěti stupních celsia, je z ní trochu taková kaše a v té se otužují. V létě, když panují vedra, mají hodně návštěv. Nemusíte mít až tak epesní nápady jako Martina z Hradce, jen tím říkám, že kdo chce, studenou vodu si vždycky najde.

Známý bosoběžec v kiltu, Tomáš Zahálka se při svých bězích vždycky někde venku vykoupe. Možná to je jedno z jeho tajemství, jak běhat přírodně, naboso a zvládat různé evropské ultramaratony s obrovským převýšením, aniž by si uhnal nějaké zranění.

Z nějakého, mně neznámého důvodu, otužování nepůsobí proti blbosti. Ačkoli mám teorii docela načtenou a vděčně naslouchám radám zkušených běžců, tak jsem si z blbosti uhnala dvě zranění. V obou případech jsem věděla, že dělám něco, co dělat nemám. Chytrý člověk se dostane z každého průšvihu, ale moudrý se do něj ani nedostane. O těch dvou chytrých zraněních, z kterých mi otužování pomohlo k zázračně rychlému uzdravení, se dočtete zase příště.