Odstrašující případ prvního ultraběhu

Pokud vstáváte hodně brzo, je určitě lepší si veškeré vybavení a občerstvení připravit už večer. Aby se vám třeba nestalo, že v bundě, ve které jste plánovali běžet, nakonec nepoběžíte, poněvadž zůstala na věšáku v kanceláři po posledním ranním tréninku. Ze záložní bundy od kamaráda se tak hnedle stává bunda primární.

Nejdůležitější je hodně vydatná snídaně a večeře před během, hlavně pro ty, kteří mají během aktivity problém něco sníst nebo na to nemyslí. Může někdo takový vůbec existovat? Základem úspěchu je stanovit si reálné cíle a případnou taktiku a snažit se jí držet. Je důležité si dobře rozvrhnout síly a nejlépe sehnat nějakého kamaráda, ať vám ke konci udělá spoluběžce, pokud už v závěru selhává psychika. Například si řeknete, že se pokusíte skutečně běžet, pokud možno celou trať mimo dlouhá či prudká stoupání.

Po startu závodu už vám nezbývá nic jiného než běžet a užívat si tu slast a pocit svobody, když vám do tváře vane mírný vítr a v prvních kopečcích cítíte ve stehnech hromadu energie, stoupání pomalu a s chutí vybíháte, když okolní běžci už přecházejí do chůze. Přiběhnete na první občerstvovačku a nemáte ponětí o své pozici a při řazení mezičasů vám pořadatel oznámí: Jen tak dál, jseš průběžně třetí! Startovalo totiž více kategorií najednou a před námi byli tudíž běžci, kteří vyrazili už večer na zhruba 151kilometrovou trať.

Místo správného občerstvení se z vás stává chrt, který chce urvat super výsledek. Objednáte si jen půlku polévky, zhltnete ji za běhu prakticky bez pečiva. Třetí místo je přeci super představa, pelášíte dál. Od této chvíle se nejvíce soustředíte na soupeře a snažíte se pelášit a pořád běžet vpřed. Na další občerstvovačce se ocitáte dokonce už na druhém místě a míjíte se s prvním závodníkem. Opět si dáváte jen poloviční porci polévky, kousíček koláče a pelášíte dál. Úplně stejně se to opakuje na 62. kilometru. Pořád běžet, pelášit dál. První ultra a dokončit hned na bedně, do této senzace zbývá už jen terénní půlmaratón a udržet za sebou ty dva borce, kterým jste jen horko těžko frnknuli.

Člověk ví, že běží na dluh a čerpá tak energii, kterou se mu už nepodaří na trati obnovit. Takže později, nebo spíše dříve se motor musí zastavit. A bude to asi rychleji, než doufáte. Hlavně v případě, že poprvé běžíte zhruba o 30 kilometrů dál než kdykoli předtím.

A to se také stalo, těsně před zlomem posledního kopce, na 78. kilometru a po 3000 výškových metrech vám lehce dojde, že hlava by ještě chtěla, ale nohy už ne. Pomůžou jim ruce s hůlkami! Hůlky pro posílení psychiky přivezla podpora na občerstvovačku taky, ale dál to prostě nejde.

Chybou asi taky bylo, že jistý nejmenovaný jedinec neměl ani hroznové tablety či jiný přísun rychlých cukrů pro případ nouze. Přesto se po chvíli válení se v listí sebral a alespoň šel kupředu. Naproti mu totiž kráčel anděl spásy v podobě přítelkyně. Míhali se kolem něj běžci, kteří po 145 kilometrech svižně pelášili dopředu s vidinou blizoučkého cíle. Předběhl jej i parťák z delší trati, se kterým běžel celou dobu mezi první a třetí občerstvovací stanicí, aniž by si to jeden z nich uvědomil. Po setkání s podporou dostal nejmenovaný běžec trochu piva a jídla na srovnání žaludku a přes indiánský běh přešel přeci jen do poklusu a v závěru si ještě zafinišoval a uhájil krásné čtvrté místo.

Stalo se na poloviční trati Pražské stovky z Jinců do Modřan v prosinci 2016. A rada na závěr? Takhle ne, přátelé!