Článek
Řekněte, jak vlastně vznikl nápad běžet štafetu od pramene Vltavy do Prahy?
Parta nadšenců se vrátila z Ameriky, kde se v Oregonu běhá velký závod o 2000 týmech. Chtěli jsme podobně dlouhý závod jen v českých podmínkách a ikonická je Vltava. Našli jsme trasu, která měří 360 kilometrů a rozdělili jsme ji na desetikilometrové úseky, aby mohlo dojít ke střídání.
Jaká jsou pravidla?
Týmy v sobotu odstartují na Zadově a jedou nonstop. Mají maximálně 12 lidí, přičemž je 36 úseků, aby každý běžel minimálně třikrát a dal 30 kilometrů. Když je na trase, zbytek týmu se v autě přesouvá na další předávku a auta může mít každý tým dvě či tři. Během víkendu se pak se spoustou zážitků dostanou až do pražského Braníku, kde je finiš a je neuvěřitelné, s jakým úsměvem dobíhají do cíle.
Květa Látalová, ředitelka závodu Vltava Run.
Chtěli jste od začátku končit "už" v Praze, nebo jste uvažovali o Mělníku, kde se Vltava vlévá do Labe?
Praha byla první volbou. Neříkám, že jsme nepřemýšleli, že bychom to dotáhli až k soutoku, ale průběh Prahou by byl tak logisticky náročný, že končíme v Braníku, tedy na začátku města.
Kdy se z menšího závodu stal fenomén, kterým už v běžecké komunitě je?
Registrace vždycky spouštíme 1. listopadu a sázíme se, za jak dlouho se přihlášky naplní. V roce 2017 jsme měli místo pro 150 týmů, a tak někdo tipoval týden, jiný že do konce měsíce. Přihlášky se spustily, kolegyně odešla pro pizzu a než se vrátila, bylo vyprodáno. Za sedm a půl minuty. To byl rok, kdy se to zlomilo. Snažili jsme se tu kapacitu ještě navýšit, ale tím, že chceme zajistit bezpečnost a průchodnost trasy, jsme teď na 304 týmech, což je maximum. A letošní ročník se i tak vyprodal za minutu a 31 vteřin.
Startovné činí na tým 21 tisíc korun. Čím to, že i přes cenu závod tolik láká?
Myslím, že je tou týmovostí. Za víkend s partou známých zažijete, co jste doposud většinou nezažili. Poznáte se s lidmi, je to dost intenzivní. Závod je náročný a něco si sami dokážete. A když se startovné rozpočítá mezi počet lidí, tak to není s ohledem na jiné závody tak hrozné. My se snažíme to fakt dělat poctivě. Máme na trase 500 organizátorů, což jsou často lidé z vesnic, kterými se probíhá, opravdoví srdcaři. I oni pomáhají, že je závod kultovní záležitostí.
Jak náročná je logistika, když se najednou do místa předávek "přiřítí" 700 až 800 aut?
Náročné to je a logistika je právě prvek, který nás omezuje v počtu týmů. Máme speciálně vyvinutý software, který nám pomáhá, kdy týmy posílat do závodu. Startujeme od čtvrté hodiny ranní až do třetí odpoledne. Prostupnost trati nám jasně říká, kolik týmů můžeme najednou pustit, kde se nám budou sbíhat. Logistika je to nejdůležitější, co způsobí dobrý, nebo naopak špatný zážitek ze závodu. I proto se snažíme maximálně zodpovědně připravit startovní listinu, aby se nám to nikde nezauzlovalo. Závisí to na informacích od běžců, od kterých chceme dopředu znát jejich čas na 10 kilometrů v terénu. Některé týmy to nechápou. Pak se třeba po šesti úsecích předbíhají o dvě hodiny a diví se, že je na dvě hodiny zastavíme. Mohl by se totiž někde udělat špunt či by nebyla připravena další místa předávek.
Pořadatelé podobných akcí častokrát slýchají nářky místních. Co vy?
Vždycky bude někdo, komu se to nebude líbit. Ale snažíme se běžce informovat, aby nedělali nepořádek. Na předávkách jsou kontejnery, každý tým do auta dostává odpadkové pytle. Je to ale o povaze lidí-závodníků, aby si uvědomili přesah k okolí. A co se týče předávek, tak potíž je až u Prahy, protože v Davli je věčná a nikdy nekončící oprava. A když se tam nahrne naše startovní pole, je to znát.
Závod Vltava Run.
Zároveň asi závod přináší spoustu příběhů.
Ano. Jednou jeden běžec vyrazil bez čelovky, padla tma a on zabloudil do Rakouska, takže na další předávku přijel taxíkem. Ze závodu už vznikly dvě svatby, že se dvojice právě u nás do sebe zakoukala. Počet počatých dětí neevidujeme. Ale pamatuji, jak jednou jeden borec proběhl cílem v Braníku a hned klusal dál do Podolí, kde rodila jeho manželka.
Hodně organizátorů má po korovinarových lockdownech potíže. Nevrátili se závodníci, šetří. Pocítili jste to i vy?
My jsme žádný z ročníků nevynechali. Jen jsme se přesunuli z jara na podzim a to bylo klíčové. Když se ale termíny přehazovaly, tak to má na závody ekonomické dopady. Spousta běžců chtěla vrátit startovné, ale ono už z toho bylo něco vydáno. I my, když jsme museli plánovat dva termíny, jsme to měli všechno výrazně dražší. Sice to nejsou dvojnásobné výdaje, ale taky jsme to poznali. Nicméně nevynechali jsme, dodrželi všechna státem daná nařízení. A všimla jsem si, že se lidi při startu trošku zklidnili a byli strašně vděční, že si závod mohou zaběhnout a užít. Byli nadšení, že se zase vrátili do toho normálního, co zažívali před covidem.
Máte i sóloběžce. Jak ti zvládají 360kilometrovou štreku?
Jedou mimo pořadí, začínají v úterý a mají závod rozdělených na šest 60kilometrových úseků. Letos máme první sóloběžkyni. A taky dva kluky, kteří s námi běhají od prvního ročníku, a dali si hec, že to zaběhnou v rámci našich podmínek. Budou se střídat po deseti kilometrech, startují v sobotu ráno jako ostatní a chtějí být v neděli v cíli. Jsou to husťáci. Říkají, že neví, co to s nimi udělá, ovšem berou to jako trénink na tisícimílový závod.
