Od opice k výkonnému řediteli: Čech zakládá revoluční firmu na sportovní doplňky

Původně jsem chtěl jako grafik a designér vytvářet počítačovou hru. To je pro někoho, kdo má asi tak pět let času a sedí pořád u počítače. To opravdu není sranda vytvořit zcela novou nezávislou počítačovou hru. A kromě času to vyžaduje taky spoustu peněz. Já už měl manželku, dítě na cestě a tvůrčí krizi v sobě. Ptal jsem se sám sebe: Opravdu to takhle chceš? A do toho vnitřního zmatku najednou vstoupila nabídka ekonomické fakulty Technické univerzity v Liberci na soutěž start-upů. „Ukažte se se svým projektem a vyhrajte...". Ani jsem nevěděl, co se dá vyhrát, nezajímalo mě to. Ale lákalo mě to jako příležitost přičichnout k businessu a zúročit svoje zkušenosti z několika oborů. Najednou mi přišlo strašně logické zúčastnit se a konečně dotáhnout výrobu jednoho produktu, který jsem už sám dlouho chtěl. Propojit to všechno dohromady a zase začít po delší době sportovat. A já tu soutěž vyhrál – s Binderem (sportovní pouzdro, hybrid mezi ledvinkou a batohem; najdete jej v nejbližší době v naší testovací sekci – pozn. red.). První cena v soutěži byla 75 000 korun. A já, když jsem vyhrál takové peníze, jsem si řekl: Teď, nebo nikdy! Věděl jsem, že když to neudělám teď, už se k tomu nikdy nedostanu. Dodělám školu, do toho rodina, začnu vydělávat... a bude vymalováno. To mě hodně motivovalo. Uvědomil jsem si, že tohle je má cesta. Nechal jsem všeho ostatního a kromě školy a rodiny se věnuju jen Binderu.

Prvotní myšlenka na Binder přišla kolem roku 2015, ale už v roce 2007 jsem přemýšlel nad uložením věcí při sportu. Hodně jsem pracoval a jednotlivé myšlenky jsem si neustále zapisoval do zápisníku. Sešitek jsem chtěl mít pořád u sebe, a tam nastávaly komplikace. Pořád jsem řešil, kam umístit zápisník, aby mi nepřekážel. A pak mi cestu zkřížila ta zmiňovaná soutěž. Všechno do sebe zapadalo, já cítil, že by to mohla být cesta, jak se znovu začít věnovat parkouru (francouzské umění přemísťování s využitím vlastního těla – pozn. red.), mít při sobě všechny důležité věci, aniž by mi překážely, omezovaly mě v pohybu. A sportovní zavazadlo bylo na světě.

Nevycházel jsem z už známých konceptů, zaměřil jsem se na to, jak to chci mít já sám, jak mě to nejvíc baví. Abych si mohl splichtit první kus, naučil jsem se šít na stroji. Ale samozřejmě mi pomáhala i manželka a moje mamka. První kus jsme ušili z polstrování z audiny. Následovalo hledání a nacházení výrobců vhodných materiálů.

Použili jsme tenkrát vše, co bylo po ruce, jen abych to mohl testovat – pánské šle, popruhy ze starých batohů... Cílem pak ale bylo udělat všechno z českých surovin. Chtěl jsem vyloženě český produkt z českých materiálů. Mám rád věci s originálním původem – s příběhem, propojením s místem vzniku toho nápadu. Nemám v úmyslu někdy vyrábět v Číně. Nevím, co by se muselo stát, abych o tom vůbec začal přemýšlet. Asi bych radši skončil, než nechat v Číně chrlit tisíce kusů. Mě by to nebavilo. Mě baví komunikovat se všemi napřímo, s dodavateli tady v Čechách, s uživateli Binderu. Výrobu chci zachovat určitě v Čechách. Uvidíme, jak se budou vyvíjet třeba materiály, tam si v některých případech dokážu dovoz představit.

Výrobce jsem hledal v libereckém kraji. Nyní se pouzdro šije přímo v Liberci, materiály jsou různě z celé republiky. 95 % materiálů na pouzdru je českých, práce samozřejmě ze 100 %.

Prodej se vlastně teď teprve rozjíždí. E-shop jede zhruba měsíc, jinak první kusy jsem začal prodávat koncem minulého roku. A zásadní investice do reklamy zatím stále čeká. Teď je potřeba udělat krok do světa, aby se svět dozvěděl, že něco takového vůbec existuje.

Primárně jsem pouzdro vyvíjel pro parkouristy, vlastně bychom měli říkat traceury (z francouzštiny: provozovatelé parkouru – pozn. red.). Tahle cílová skupina je malá, ale myslím, že několik tisíc lidí v Česku obnáší. Já v produktu vidím větší potenciál, zaměřuju se i na běžce, cestovatele, na lidi, co trénují workout, spartan racy a podobně. V zásadě na všechny, co žijí aktivním pohybem a potřebují mít pár věcí při sobě, které by jim zároveň nepřekážely. A jsme najednou u obrovské skupiny lidí. Dá se to využít na kole, na in-linech, na běžkách, na festivalech... Základní filozofií je volnost pohybu za všech okolností.

Parkouru se věnuju jedenáct let, ale s přestávkou. Od roku 2007, ale po maturitě v roce 2011 jsem odjel studovat do Prahy a s parkourem úplně přestal. Pohyb mi hodně chyběl a docela dlouho trvalo, než jsem se k němu dokázal vrátit. A povedlo se. Zatím jsem nenabral zpět formu, ale to se poddá. (smích)

Tohle je jen začátek. Chci dělat batohy a chci je dělat dobře a jinak. Zatím mám pár desítek zákazníků, ale pracuju na tom, všechno se teprve rozjíždí.

Poskytuju nadstandardní záruku. Připadá mi naprosto smysluplné něco prodávat a následně se starat o zákazníka po celou dobu, co má výrobek. Cokoli jiného mi přijde absurdní. Chci, aby s výrobkem mohli lidi žít mnoho let, měli ho rádi. Já jim budu s čímkoli nápomocný. Bezplatná oprava, v odůvodnělých případech i výměna, doživotní servis. Ten výrobek vnímám jako službu. On vlastně plní určitá přání člověka – být volný, vybavený a zároveň v pohybu. Svoboda při zdolávání všech překážek.

Rád bych vyráběl další zavazadla, batohy jinak, s jinou filozofií, než je teď obvyklá. Dnes je obrovská kupa značek. Dost z nich není ani kvalitní a pokud ano, často nepřináší vůbec nic nového. Doba se změnila, to vyžaduje nové přístupy. Batohy ale zůstávají už x let stále stejné a až teď se to začíná pomalu měnit. Já jsem zatím nenašel batoh, který by mi vyloženě přirostl k srdci. Na trhu takový není. Budu si ho muset sám vyrobit. (smích)