Nikdy neposiloval, sporttester nemá a na olympiádě už byl dvakrát

Ambasadorství je v tomto případě naprosto přirozená záležitost. Závod reprezentuje něco, co je mi hodně blízké. Myslím si, že je hodně důležité, aby se takovéto projekty vůbec děly. Pro mě bylo okamžitě jasné, že do toho půjdu ‒ hned, jak mne oslovili.

Letos mi to bohužel nevyjde, v ten samý den máme národní kvalifikační závody na mistrovství světa a Evropy. Je to na Vysočině a teleport bohužel ještě neumím. (smích) Loni jsem běžel tři dny před olympijskou kvalifikací, což byl docela masakr, ale hrozně rád a hrozně moc jsem si to užil.

Ten závod se hodně liší od všech ostatních standardních. Mně přijde, že atmosféra je tam uvolněnější, než je tomu běžně zvykem. Není tam napětí, jestli člověk zvládne tu konkrétní distanci, nebo ne. Je to na každém, každý si může říct, na kolik poběží, na co má, na co se cítí. A z toho pak vyplývá i ta absolutně jiná atmosféra. Lidi kolem jsou uvolnění a příjemní, zároveň s námi startují borci na vozíku, všichni jsme v jednom startovním balíku. To pak dodává i to vědomí, že společně s běháním zároveň něco děláme i pro lidi s poraněním míchy. Pro mě to dává obrovský smysl. Nejde jen o to totálně se zmastit během a něco si dokazovat...

Běží se centrem, lidi se chodí dívat, fandit, to je nádherné. Z parku se vybíhá do bratislavských doků, které nejsou běžně přístupné, tak to je taky takové příjemné. Každý si zvolí svoje optimální tempo a už si v hlavě pomalu počítá, kdy ho to auto (catcher car) dojede. Běží tam i vodiči s plynulým tempem a časomírou na dresu, takže těch se člověk může chytit, když ví, že by chtěl zrovna tu kterou kilometráž zaběhnout. Jsou tam třeba lidi na 10, 15, 20 kilometrů.

Já si vždycky myslel, že mě to auto musí dojet dřív a vždycky jsem běžel víc a víc a víc. A když se pak podíváš za sebe dozadu, uvidíš to auto, co tě dojíždí, tak ještě zrychlíš. No, je to prostě famózní. Není to tak, že člověk ví, že má před sebou třeba deset kilometrů. To je podle mě strašně zničující, to mi moc neubíhá. Tady když zastavíš, tak prostě zastavíš ‒ ale přesto vždycky doběhneš do cíle! (smích) Vždycky jsem běžel hodně podobně. Něco mezi 21 a 22 kilometry. Měl jsem před závody a říkal jsem si, že poběžím maximálně deset a pak končím, nechci se zničit. Ale ta atmosféra je taková, že mi to nikdy nedalo.

Asi jsem se s nimi už narodil. Na nohy nijak neposiluju a běhám tak, že bych měl teoreticky svalovou hmotu spíš ztrácet. Ale jsou, jaké jsou. Neposiluju ani omylem, já neposiluju ani ruce.

Většinou běhám tak kolem hodiny. Nejraději to mám ráno ještě před snídaní, to je pro mě takové nejkrásnější ‒ probrat se během. Samozřejmě je to někdy těžké se vykopat, ale pak když člověk doběhne a dá si tu snídani, tak to je to vůbec nejlepší.

Tak já v životě obecně moc neřeším, jsem vcelku snášenlivý. (smích) Mě to nevadí. Někdy někoho opravím, ale někdy to nechám tak. Podle typu člověka. U někoho to prostě ani nemá cenu.

Já si pamatuju, že jsem běh nesnášel. Když nás jako malé nutil trenér běhat, tak já si vždycky vzal třicet korun a zapadl někam do kavárny a tam počkal, až kluci poběží zpátky. Já to ze začátku nenáviděl, bylo to pro mě nesmyslné. Až okolo devatenácti dvaceti let to přišlo. Když mě sport začal opravdu živit, tak s tím přišla nějaká řekněme obliba běhu. Ani to nebylo kvůli nějaké kondici, i když je to samozřejmě super, ale pro mě to byla taková přechodová fáze mezi tréninkem a relaxací. Člověk si dokáže utříbit myšlenky, mozek přepne do jiné úrovně. To mě na tom baví. Bydlím nad Trójou, tam je na běhání ideální prostředí: Ďáblice, Čimice, Velká Skála, Stromovka... já jsem vlastně v běžeckém ráji. Běh je teď součást mého tréninku. Všichni, co žijí na vodě, mají běh jako hlavní doplňkovou aktivitu.

Nikdy si neberu ani hodinky. Mám takový okruh, nikdy jsem ho neměřil, nemám žádný sporttester ani GPSku, ale bude mít kolem deseti kilometrů. Občas ho běžím za zhruba padesát minut, občas za hodinu pět. Prostě podle toho, jak se mi chce. Celý život trénuju bez sporttesteru, takže se snažím běhat i trénovat podle pocitu. Když jsem úplně vyšťavený, tak vím, že musím trochu zmírnit. Když se mi běží blbě, jsem udýchaný, tak trochu povolím.

Snažím se dvakrát, někdy mi to vyjde i třikrát týdně. Jinak mám ještě dalších deset až čtrnáct hodin tréninku na vodě.

No, to dělám další věci... třeba rozhovory do médií. (smích) Mám nějaké svoje projekty, jednání. Loni jsem otevřel Kayak Bar. Tam se dají půjčit kajaky, paddle boardy, děláme tam průvodcovské túry na kajaku, pravidelné kondiční tréninky nebo třeba i jógu a beach volejbal. Ale snažíme se to tam oživit i kulturně. Zveme občas nějakou muziku a tak.

Mám tam zaparkovanou loď a občas si tam jdu zapádlovat po jednoduchém tréninku na klidné vodě nebo mezi schůzkami.

Vzhledem k tomu, že to je dobročinná akce, tak navrhuju, aby si to účastníci hlavně užívali a šířili pozitivní náladu. Připravovat se na určitou distanci má svoje pravidla, ale vzhledem k tomu, že tady délka závodu není přesně určena, nedá se na to vlastně ani připravit. (smích) Prostě běžte, jak vám to sedne, jde hlavně o zážitek, takže si myslím, že to ani není třeba nějak hrotit. Mně se hodně líbí i ten závěr, kdy se nakonec všichni ocitnou na náměstí s velkoplošnými obrazovkami a fandí se dalším lidem po celém světě.