Hlavní obsah

Nikdo nechce strašit, ale tohle už je moc!

V sobotu na Ústeckém půlmaratónu ze seriálu RunCzech připomněli organizátoři těsně před startovním výstřelem jednu důležitou věc. Sport je krásný koníček, ale ani ten si nezaslouží, abychom kvůli němu hazardovali se svým životem. Odkázali tak na tragickou událost, která se přihodila při loňském ročníku, když tragicky zemřel jeden z účastníků. Kousek za našimi hranicemi se v tu dobu schylovalo k další tragédii.

Foto: Profimedia.cz

Jsou hranice, za které bychom už chodit neměli.

Článek

Před startem Ústeckého půlmaratónu jsme si všichni připomněli mladého běžce, který bohužel zemřel právě při tom, co máme všichni tak rádi ‒ při běhu. Vzpomněl jsem si na něj v ten den ještě jednou, v cíli. To když jsem při konzumaci banánů a pomerančů v doběhovém zázemí nechtě vyslechl rozhovor dvou mladíků, běžců, absolventů půlmaratónu. „Čoveče, ještě ve středu jsem ležel s nějakou chřipkou. Ale pak jsem se nějak zberkal."

Blázen jen

Nejprve jsem doufal, že jsem se přeslechl. Ten hlas byl ale opravdu jasný a srozumitelný. Trhal bych si vlasy hrůzou, kdybych ještě nějaké měl. Nejen nad tímto mladíkem, ale nad takovým přístupem. A nad sebou samým. I já jsem kdysi dělal takové neskutečné blbosti. Jednou jsem nastoupil na start maratónu ještě s chřipkou za krkem. Bez ambicí, ale nastoupil. Nechtěl jsem přerušit hezky rozjetou šňůru pražských maratónů a tenhle byl zrovna jubilejní, desátý. Už bych to nikdy neudělal. Duch sice může vítězit nad hmotou, ale ve svém důsledku i duch potřebuje hmotu, aby se vůbec dokázal projevovat. Žádná, ani ta nejzlatější ze zlatých medailí nestojí za to, abychom se takto chovali ke svému tělu!

Nedělní Wachaumarathon u našich rakouských sousedů byl zastřen stínem hned dvou úmrtí na půlmaratónské trati. 44letý holandský běžec a 35letý Rakušan zemřeli na srdeční selhání. Nepomohl ani okamžitý příjezd rychlé záchranné služby a mnohačetné pokusy o znovuobnovení životních funkcí. I přes intenzivní snahy lékařů se je nepodařilo udržet při životě.

Jak to vidí profesor Jan Pirk: Náhlá úmrtí při sportu jsou bohužel smutné příhody, které ale nejsou ničím novým. Z historie víme, že slavný běžec Feidippidés poté co oznámil zprávu o vítězství Atéňanů, klesl k zemi mrtev. Příčin může být několik. Těmi hlavními jsou dvě skupiny. U mladých sportovců to může být nepoznaná (přesněji řečeno nevyšetřená) kardiomyopatie. To je onemocnění srdečního svalu, někdy může být geneticky podmíněná, někdy se příčina nezná. Toto onemocnění může při sportovním výkonu způsobit poruchu srdečního rytmu v té nejzávažnější podobě tzv. fibrilaci komor a náhlou smrt. U sportovců středního a vyššího věku to bývá infarkt myokardu při nepoznané ischemické chorobě srdeční. Sám jsem spolu s docentem Pařízkem před léty resuscitoval jednoho běžce při Běchovicích. Později nám řekl, že si myslel, že pálení za hrudní kostí je příznakem zánětu horních cest dýchacích. A co s tím tedy dělat? Kardiomyopatie se dá diagnostikovat poměrně jednoduše pomocí ECHO vyšetření. A starší sportovci by měli chodit pravidelně na kontroly a v případě podezření by se mělo udělat kardiologické vyšetření. Při a před samotným závodem, zvláště při horkém, slunečném počasí je veledůležitý dostatečný přísun tekutin, zejména vody, aby nedocházelo k zahuštění krve z dehydratace a tím zvýšené možnosti ucpání některé věnčité tepny zásobující srdeční sval. Znám případ, kdy i mladý juniorský reprezentant dostal infarkt pravděpodobně z tohoto důvodu. Ale nechci vás strašit, nebojte se sportovat, běhat, jezdit na kole. Ale s rozumem, vždyť 99 % z nás to dělá pro zábavu.

Proč?

Ne, není normální, aby takto relativně mladí běžci umírali. Příčinou smrti v takových případech může být právě extrémní vyčerpání organizmu a třeba v kombinaci s nedoléčenou chorobou nebo nějakou genetickou predispozicí. Pojďme brát běh takový, jaký je ‒ je to především zábava, radost z pohybu, pro někoho možná i životní styl. Všechno má mít své meze. A jsou chvíle, kdy osobní rekordy, body, vteřiny už nehrají žádnou roli.

Dnes je velmi moderní nastupovat i do extrémnějších běhů hned a téměř bez přípravy. Panuje přesvědčení, že běh je jen o hlavě, a tak hlava poručí netrénovanému tělu a my letíme po horských hřebenech jako kamzík po šaratici. Pojďme si říci na rovinu: Někdy to jde, některé tělo se s tím někdy vyrovná, ale je to rozumné? Ačkoli to do dnešního uspěchaného světa nezapadá, promyšlená příprava na maratón by měla obnášet rok dva tréninku a příprav. A také nastupovat na závody stoprocentně fit. Chvíle strpení stojí za to. Protože pak si svůj velký koníček můžeme užívat mnoho desítek let.

Nastoupili byste na závod, i když byste byli nemocní?
Ano, jsou situace, kdy bych to udělal/a.
22,1 %
Ne, nikdy, nejsem blázen.
77,9 %
HLASOVÁNÍ SKONČILO: Celkem hlasovalo 3398 čtenářů.
Související témata: