Článek
Na nádherné trase vás čekají dvě menší stoupání (ve městě Antibes), jinak ‒ jak bychom řekli v běžecké hantýrce – placka. Zajímavostí je také, že cíl je na jiném místě než start. Žádný okruh, běží se „z A do B". To přijde vhod těm, kdo by náhodou chtěli maraton zabalit-zastavit se-skončit. Dobře si to rozmyslíte, všechny věci na vás totiž čekají v cíli.
Můj osobní cíl na sklonku sezony je celkem odvážný. Chtěl bych běžet pod 2 hodiny a 50 minut. Průměrné tempo 4:01 na kilometr. No což, potřebuji jak počasí, tak i trochu štěstí...
Je tu den D, neděle 4. listopadu v 5:00 hodin ráno. Snídám na hotelovém pokoji připravené jídlo. Bio kvalita zaručena partnerkou, která vše zařídila. Po krátké snídani uléhám ještě do postele a snažím se číst, jsou zhruba tři hodiny do startu, který je až v osm. V 6:40 začínám rozběhání: 4 kilometry v tempu závodu, rozcvička, abeceda a rovinky nikdy nesmí chybět. A jde se do zóny, stojím hned za Keňany. Závodníků je něco kolem osmi tisíc. Jednotlivé řady startují po dvou minutách. Před startem ještě bojovná francouzská hymna ‒ a je tu výstřel!
Pořadatelé připravili i běžeckou rozcvičku s vodiči.
René Kujan
Plán je běžet první půlmaraton v tempu 3:57 min/km, což je 1:23:30 minut. To se mi daří, sleduji vše možné okolo, občas se schovávám za běžce přede mnou. Na dvanáctém kilometru přichází první zpestření. V zatáčce vidím nějakou Asiatku, jak něco táhne za sebou. Co tady dělá? Asi ji pustili dřív... Za chvilku se míjíme, kdy ona běží a táhne na gumě pneumatiku od auta. Na ní vepředu nápis TYRE BABY a vzadu TRY BABE. Fakt zajímavá tortura, ale proč ne. Zajímavě zaměstnala moji mysl a utekl další čas.
Přímořské závody mají své kouzlo.
Michal Kulka
Běžíme dál, je tu půlmaraton, tempo přesné. Jen se mi už neběží moc dobře, vlastně se mi běží už dost blbě. Bolí mě kyčel a mám křeče v chodidle. Bohužel závodní Nike VaporFly 4% už jsou mi prostě těsné. Tuším, že budu mít chodidla celá od krve. Co s tím??? Zabalit maraton v polovině? Nejsem přeci srab! Sednout si do vlaku? Jsem totálně zpocený a nemám ani korunu, totiž euro. Přemýšlím, zda by mě vůbec vzali do vlaku zadarmo. Jel bych na černo, utekl bych před průvodčím? To těžko. Zabalit to v národním dresu? To by se mohli posmívat i naší republice, která zrovna oslavila 100 let...
Běžím tedy dál! Tempo klesá a klesá, nejprve na 4:00 min/km, pak 4:20 a pak najednou je na 5 minutách!!! Tímhle tempem běhám doma nahoru na Petřín! Bude to propadák. Přijde mi, že z 20. místa se propadám tak na 1000. Nakonec se dávám trochu do kupy a stabilizuji tempo na 4:40 min/km. Už ani podpora à la Tchécoslovaquie nepomáhá.
Na 35. kilometru se kolem mne míhá pacer na 3 hodiny. Úplně sám, v pekelném úprku. A je to tady, běžím nad 3 hodiny! Nakonec dobíhám za 3 hodiny 2 minuty a 10 vteřin. Jsem zklamaný a totálně vyřízený. Kyčel bolí jak čert a záda taky, chodidla samý puchýř. Co ale hned zvedne náladu, je skutečnost, že na vás v cíli někdo čeká. To všem běžcům doporučuji. Live tracking, sledování běžce je dobrá věc, ale nesmíte to zabalit. Podpora přichází hned a jsem vlastně šťastný že jsem se popral nejen sám se sebou, ale i se silným mořským větrem. Vítěz dal traťový rekord 2:07, to je neuvěřitelné!
Národní barvy působily motivačně.
Michal Kulka
Po maratonu jedeme vlakem zpět do Nice. Připadá mi, že ve vagonech všichni buď spí, nebo kulhají.
Tak tedy: Nice to meet you, Nice!
