Článek
Radost, pohoda, úsměvy. Vše přešlo.
Někde na trati. Martin vpředu, ja za ním odpočívám.
Masa. Pražského maratónu se účastnilo na deset tisíc běžců.
I tací běželi v neděli maratón.
Když jsem v lednu začínal běžecký trénink, byl to nezvyk. Do té doby jsem uběhl nejvýše tři kilometry v kuse a nyní jsem měl před očima maratón, nepředstavitelná meta jako pro vegana točeňák.
Během celé přípravy jsem naběhal 600 kilometrů, číslo, které už nikdy patrně nepřekonám. Kecky jsem bral z běžeckého botníku i pětkrát týdně. Dlouhé výběhy, intervalové běhy, kopce, schody, boj s časem. To vše smícháno do běžecké bonboniéry, ze které jsem si vytahoval tréninky jako překvapení. Překvapení pro mé tělo. Někdy chutnalo, jindy ne. Jako týden před maratónem. Uběhl jsem třicet kilometrů a zkolaboval, ale přežil.
Ale teď k hlavní pointě čtyř měsíců
Na start jsem se postavil s kamarádem Martinem. On běžel popáté, zná i trasu v New Yorku, takže ideální doprovod. Já, maratónský panic, který měl stát na chvostu pole, ale přeskočil jsem plot a zařadil se k vodičům na čtyři hodiny.
Plán bych jednoduchý. Držet se času na čtyři hodiny a ke konci se dostat pod tuto metu. Pětadvacet kilometrů jsme skoro proklábosili a oficiální čas na půlmaratón jsme dostali pod dvě hodiny. Krása, úsměvy na rtech. Jenže. Ano, jenže. Nohy musely zdolat dalších sedmnáct kilometrů.
Menší krize, větší bolest, pohoda. Jako přesýpací hodiny, tak se cítilo mých osmdesát kilo většinou živé váhy. Od pětatřicátého kilometru levá kyčel řekla, že už ji to dneska nebaví, stávkovala, ale pravá zabrala, takže vyřešeno. Stylem nemocného běžce s levou nohou na padesáti procentech výkonu, jsem stále mířil vpřed s grimasou jako při klasickém dramatu Maryši.
Když střeva vystaví stopku
Existují maratónské mýty, například, že 35. kilometr je krizový, hrůzostrašný, zběsilý a odrovná vás. Já bych si dovolil přidat ještě čtyřicátý. Střeva už patrně nemohla vydržet téměř čtyřhodinové pohupování a řekla dost. Trávicí soustava, která má k osmi metrům, vyslala jasný vzkaz. A to striktně. Pokud bych dal jen jeden rychlejší krok, stalo by se nevyhnutelné. Zastavil jsem.
Závěrečné dva kilometry jsem musel dojít, popoběhl jsem až v cílové rovince a časomíra mi ukázala 4:08:54. Chůze mi zabrala dvacet minut. Kdybych nešel vycházkovým tempem, mohl jsem se dostat pod čtyři hodiny, ale to je kdyby. Tohle vrátit nelze. A tím se dostávám k mému cíli. Byly dva.
Omlouvám se
Když uběhnu maratón, Sportovní klubu vozíčkářů v Praze dostane od serveru Seznam.cz pět tisíc korun. Pokud stlačím čas pod čtyři hodiny, přihodí dalších pět tisíc. Můj čas? Je nad, takže mise skončena, nenaplněna. Omlouvám se.
Pokud mně někdo před pár měsíci řekl, že uběhl maratón, tak jsem pokýval hlavou na znamení uznání. Více jsem si neuměl představit, neběhal jsem. Když jsem pomalu začal, pochopil jsem (snad), jaká to je dřina běžet. Teď myslím běžet, udělat vše a několik hodin nechat tělo v monotónním pohybu, zapomínat na krize, bolest a hlavu, která si vede svou.
Jestli mi někdo příště řekne, že uběhl maratón, budu mít jiné pocity. Uběhnout přes 42 kilometrů a odejít poté po svých, není samozřejmost. V Praze v neděli ošetřili 72 běžců. Na tuhle výzvu musíte mít něco naběháno. Pokud by byl maratón snadný, uběhne ho každý, a to pravda není.
Proto před všemi, kteří v budoucnu pokoří 42 kilometrů a 195 metrů, smekám už nyní!
| René: Já mám pro kolegu Libora jen tři slova: „Dobrá práce, draku!" Domnívám se, že dosažené výsledky rozhodně nejsou nic, za co by se měl člověk celý život neběhající a pouhé čtyři měsíce trénující stydět. Svěřenec zodpovědně plnil úkoly mu uložené, někdy si dobrovolně přidával kilometry, poctivě trénoval. Já mu píši za jedna. A příště to bude ještě lepší ‒ s narůstajícími zkušenostmi budou růst taktické schopnosti a klesat stud při řešení naléhavých gastrointestinálních problémů. A jelikož jsme v neděli plnili své maratónské úkoly každý na jiném místě, už se těším, až si nějaký ten maratón dáme společně, jako jeden tým, jedna redakce! |
