Článek
Zuzana Kocumová v Koutech. I tady se muselo pod vodu na jedné z překážek.
Jak se bývalá reprezentantka v lyžování dostane k adrenalinovému běhání s překážkami Spartan Race?
Náhodou. Loni před závodem na Klínovci se ozval kamarád, že jim chybí člověk, tak sháněl někoho, kdo to bude schopen uběhnout. Poté jsem zkusila ještě trať v Liberci. Byla jsem přihlášená za tým, tak mě nevyhlásili, neměla jsem nárok, abych byla vyhlášena v individuálním pořadí. To mě docela naštvalo, tak jsem si řekla, že zkusím jít na Evropu. Spartan Race je komplexnější závod, který není jen o běhu, protože při běhání delších tratí bych nejradši hlavu při startu odložila a v cíli si ji zase vzala zpět. Tady si užíváte každou minutu závodu.
Doma jste neprohrála, vyhrála jste i mistrovství Evropy, jaké jste měla ambice na Ameriku u jezera Lake Tahoe?
Jak se to vezme. Loni byla Tereza Janečková pátá, já ji porazila, tak jsem si říkala, že bych kolem pátého místa mohla dopadnout. Čím více se ale vše blížilo, k tomu vysoká nadmořská výška, tak jsem raději to nemyslela a nestresovala se. První místo mě napadlo jednou, ale radši jsem to hned zapudila, to bych chtěla moc, vyhrát od závodu v České republice až po svět.
Překvapilo vás něco v Americe?
Jedna věc, která mě stále překvapuje, je, že lidé závodí v krátkých rukávech, přitom se válí potom v bahně. Pro mě je docela důležité mít chráněná kolena a lokty, ale to je spíš taková moje perlička.
| Zuzana Kocumová |
|---|
| Na lyžích profesionálně závodila v letech 1996−2001. V sedmnácti nastoupila do české ženské reprezentace. V roce 1998 se zúčastnila zimních olympijských her v Naganu, kde ve štafetě finišovala na 6. místě, v individuálním závodě na 30 km volně skončila na 35. pozici, v kombinačním závodě na 5+10 km na 41. místě a v distanci na 5 km klasicky se umístila na 59. pozici. Roku 1999 se stala juniorskou mistryní světa a v anketě Sportovec roku byla vyhlášena nejlepším juniorem České republiky (zdroj: Wikipedia.org.) |
A třeba nejhorší překážka?
Docela mě překvapilo, že nás nechali plavat ve vodě, která měla asi deset stupňů. Měli jsme na sobě ještě boty a záchrannou vestu. V oblečení to bylo asi sto padesát metrů, byli jsme ve výšce 2600 metrů a vál docela silný vítr. Nemyslím si, že jsem úplně křehotinka, ale přišlo mi to studený, někteří lidi skončili i s podchlazením. Nejde o úplně lehký závod, člověk musí být komplexně připraven, je to tvrdý.
Co vaše tělo?
Dala jsem týden aklimatizaci a tělo si s tím dobře poradilo. Závod jsem dala docela v pohodě. Hodně se mě lidé ptali, v jaké nadmořské výšce vlastně žiju. (smích)
Můžete popsat odezvu na první místo?
Byla docela velká. Ne úplně z tradičních kanálů, ale v Americe i v Čechách je obrovská skupina lidí, která tohle sleduje, takže můžu říct, že jsem tolik rozhovorů nikdy nerozdala. Lidí, kteří gratulovali a oslovovali mě, bylo neuvěřitelné množství, docela jsem si to užila. S tímto jsem nepočítala, ale vím, že to skončí tak rychle, jak to přišlo.
Nemusí skončit, můžete dál závodit. Nechcete?
To se nedá říct. Světská sláva polní tráva. Nějaké závody si zaběhnu, ale jestli budu pokračovat, nevím, mám také věk na jiné věci. Myslím, že tento příběh být lepší nemůže. Šla jsem na první závod, vyhrála jsem, potom sprint, také výhra. Trochu na truc jsem šla na Evropu, vyhrála jsem. Pak přišel svět. Tohle už nejde nikdy zopakovat. (v sobotu Kocumová startovala v Koutech, opět vyhrála). Jednodušší je vyhrát něco poprvé, než něco obhájit. Do Ameriky jsem jela s evropským titulem, ale tam to nikdo moc nebere. Když bylo pouštění favoritů, kde se musela přelézat zeď, tak mě nikdo nepozval.
Mrzlo vás to?
Byla jsem docela ráda, hodnotila jsem si vše zezadu klidným pohledem bez tlaku a emocí. Když jsme potom probíhala kontrolami na trati, pořadatelé většinou koukali s otevřenou pusou a ptali se - jak se jmenujete? Byla to docela častá otázka, užívala jsem si ji.
Když vám běhání tak jde, nepomyslela jste na, půlmaratón, maratón jako Eva Vrabcová - Nývltová, která je zároveň lyžařskou reprezentantkou?
Vždycky jsem se bránila dlouhým běhům. U těch bych potřebovala odložit hlavu. Jsem člověk, který nedokáže moc zklidnit myšlení, i když v Americe se mi to docela podařilo. Maratón má 42 kilometrů a po jednom bych na to už myslela. Dlouhé vzdálenosti, pokud nejsou rozdělené překážkami, to je pro mě náročné psychicky. Uvažovala jsem ale o horských bězích, kde se běhá v terénu a jsou tam nádherné výhledy.
