Nechte se inspirovat tajemstvím českého čtyřnásobného olympijského vítěze!

Ačkoli běžecký styl Emila Zátopka kritizoval snad každý, on se držel svého ‒ tvrdě makat, se zápalem a vášní jako málokdo. Styl ho nezajímal, protože běh není krasobruslení a body nejsou za umělecký dojem, ale za rychlost. A tak tedy běhal „pouze" rychle.

Dobře si uvědomoval, že pokud chcete běhat rychle v závodě, musíte běhat rychle v tréninku. Žádná jiná medicína na to není. Trénoval rychlost a trénoval více než ostatní. Sto rovinek o 400 metrech, někdy se svou ženou na ramenou, trénink na dvě fáze. A to opakoval třeba několik týdnů za sebou bez jediného dne volna. Každé tělo je individuální, a přeci všechna fungují na stejných principech. Ani my nemůžeme očekávat zázraky při závodech, když do tréninků nedáme úplně všechno.

Zátopek se nebál být jiný. Ano, být první, to je také způsob, jak být jiný. Ale on se nebál být jiný i jinde a jinak. Po Praze naháněl tramvaje. Když bylo u Zátopků velké prádlo, vlezl si ke špinavému oblečení do vany a běžel na místě. Trénoval a pral (dnes se tomu říká multitasking). A když viděl na stadionu smutného olympionika, který nevyhrál, dal mu svou zlatou medaili, pro niž se tolik nadřel. Trénoval jako zvíře, přesto nepřestával být člověkem s velkým Č.

A nutno říci, že Emil Zátopek se také nebál. Nebál se protestovat proti vstupu „spřátelených vojsk" roku 1968 a nebál se ani chyby, porážky. Když v roce 1952 nastupoval na trať olympijského maratónu, byl to jeho úplně první maratón v životě. Tři dny poté co vyhrál na trati 10 000 metrů, vítězí i na té maratónské. A jen tak v letu zlomil také světový rekord na 30 kilometrů.