Článek
Naražené rameno bolí jako čert. Sedím na schodech (o něž jsem si naťukla ještě hlavu). Téměř s tím nehnu a říkám si: raději deset šavlí, než tohle. Zkontroluji, prohmátnu, zaleduji a po zbytek noci spím raději na pohovce dole. Následující (Štědrý) den si nekazím čekáním po doktorech (nicméně ze mě si v tomto příklad neberte – vskutku doporučuji si nechat udělat snímek, vyloučit případnou zlomeninu a mít klid). Ale zpátky. Ještě jsem ze školy všechno nezapomněla, vím, co kde může být polámané, na co dát pozor a s čím případně vyrazit ještě později. Doma se všichni ploužíme jak mátohy a už si ani nepamatuji, kdy jsem šla na Vánoce v půl osmé spát. Asi před 40 lety jako batole.
Další den je to o kus lepší. Jsem ráda za každý stupeň v pohybu, o němž rozhodně nelze říci, že by byl bezbolestný. Moje oblečení se smrsklo na trika o dvě velikosti větší a mikiny na zip. Ale nehorší se to, sláva. Led a tejpovací páska to jistí. Nad dvacet stupňů to nedám a dopředu také ne, neudržím nic v ruce a běda, když zapomenu. Au!
Třetí den zase o trochu lépe a o pár stupínků více. Mám před sebou koncert a asi čtyřicet minut jízdy. Odpískat to nemůžu – Rybovka bez mého sóla by byla poněkud nekompletní. A tak se pověsím na volant, opatrně jedu a doufám, že cestou nepotkám srnu nebo neosvětleného běžce. Své koncertní šaty si vybírám podle barvy tejpovací pásky.
Čtvrtý den si jdu malinko klusnout. Nic moc, cítím to ještě dost, ale výčitky z vánočních dojídaček se intenzivně hlásí. Zase o pár stupínků lépe. Dál to raději nedráždím, navíc bych si takovým během rozhodila půlku těla. Ani dnes, první pracovní den po svátcích, nikam nejedu. S dopomocí druhé ruky se blížím ke vzpažení. Už se dá i něco udržet v ruce. Kde není tejpovací páska, mažu léčivé mastičky a uvolňuji okolní svaly, aby nezatuhly. Protahuji a lehce cvičím v polohách, kde už to nebolí. Něco znám, další cviky jsem si našla na webu. Uvažuji o návštěvě Fyziokliniky v Praze, kde mi vždycky všechno dokázali opravit. Ale jsem po vánocích v červených číslech, tak nevím, asi se bez toho nyní budu muset obejít. Cviky na webu ale mají zpracované perfektně. S obrázky, videem, a komentářem krok za krokem. Můžete si tak vybrat jakoukoli část těla, kterou chcete protáhnout či posílit.
| NARAŽENINA VERSUS ZLOMENINA |
|---|
| ♠ Pokud jste se zranili při sportu nebo si pořádně natloukli při pádu, je někdy vskutku těžké poznat naraženinu od zlomeniny. Dokonce ani známý fakt či mýtus, že naraženina bolí více než zlomenina, vždycky neobstojí. Obojí je bolestivé, otéká, znemožňuje pohyb. Může se objevit i modřina. Jedná se o tupé pohmoždění kůže, svalů a vazů. Hlavním rizikem je nerozpoznání případné zlomeniny a následný špatný srůst kostí. Vyplatí se proto nechat si udělat rentgenový snímek. |
| ♠ Pokud si můžete oddechnout, že nic zlomeného nemáte, dejte postiženému místu klid a v prvních dnech ledujte, aby se otok měkkých tkání dále nezvětšoval. Naraženina zpravidla nebývá vážným zraněním – a tak lékaři dále doporučují klid, led a uklidňující masti a gely. Velké hematomy se případně odstraňují chirurgicky. Bolestivost obvykle přejde za 2-4 týdny. |
Den před silvestrem vyrážíme do tančírny. Mimo běhu další pohyb, který mám ráda. Ještě, že to není na té straně, kde se podtáčím. S dětmi se účastníme silvestrovského běhu v sousední obci. Trasa má asi čtyři kilometry a nějaké ty úkoly po cestě. Nejstarší mládě vybíhá s vrstevníky napřed (a doběhne poté první), druhé mládě to zvládá vcelku slušně a třetí mládě se přes půlku trasy nechá nosit. Ve druhé ruce, pochopitelně. Trasu tak zvládám i s touhle zátěží v tempu šikovné šestileté dcerky. Dobíháme též mezi prvními. Preventivně i poté jsem protáhla, co se dalo, takže bez následků. A můj tradiční novoroční kilásek (vždy hned po přípitku a rachejtlích už asi 25 let) i odpolední výběh už byl v tomto směru snesitelný. Na rychlejší tempo ještě ne, ale i za klus, když to stejně místy klouže, jsem taktéž v následujících dnech vděčná.
Dál protahuji a snažím se cvičit. Vzhledem k tomu, že bouli na palici také ještě cítím, ani tentokrát to nebude jinak – otok zhmožděných měkkých tkání splaskne za nějaké tři týdny a příliš se to urychlit nedá. Už to ale není tak hrozné v místě, kde jsem to nabořila, ale ve svalech kolem.
Další dny jsou lepší a lepší, už se aspoň obléknu, ale problém mi dělá poloha okolo upažení, mezi 60 a 120 stupni. V nadhřebenové jámě to vskutku řve. Stejnojmenný sval tam má jen velmi malý prostor, svou šlachou potřebuje dosáhnout až k pažní kosti, kde spolu s dalšími svaly tvoří rotátorovou manžetu. A když je to v tom úzkém místě všechno krapet větší, tak to bolí. Když jsme tento syndrom kdysi probírali ve škole, jeho názvem a především výslovností (tentokrát ne z latiny, ale z angličtiny – impingement syndrom) jsme se náramně bavili. Když vás to ale postihne, moc vám do smíchu není. Můžete k němu přijít dvěma způsoby – chronickým přetížením, nebo právě úrazem. Společným jmenovatelem je to, že když se takové rameno správným způsobem nezaléčí a nerozhýbe, může později tak zvaně zamrznout. Z toho bych se tedy dostávat nechtěla. Zmrzlé rameno je záležitost na několik měsíců i rok.
Jedna má známá se takhle podobně narazila na lyžích, s podobnými problémy však lavírovala dva roky. Vždycky jí do toho „něco píchli", ale to pro mne není cesta. Navíc příliš nesportuje a práci má spíše sedavou. Mám snad lepší vyhlídky v tom, že se z toho mohu dostat lépe, když se mi úrazem nic vážnějšího nestalo a předtím to bylo jakž takž v rovnováze. Chci nejen běhat, ale i běžkovat, má padat sníh. Tak jsem se na Fyziokliniku přece jen vypravila. Ujistit se, že cvičím správně, zjistit, co si mohu dále (ne)dovolit a fokusovaná rázová vlna mi vždycky pomohla. I nyní. Za dvě návštěvy jsem byla bez problémů, sbírala jsem kilometry po polích na běžkách a za měsíc od úrazu pro mne nebyl problém opět udělat stojku, hvězdu, či výmyk. Nicméně je to vše teprve krátce, a tak si stále musím dávat pozor, abych celou oblast příliš nepřetížila a dále cíleně cvičit, abych jednou podle ramene nemusela předpovídat počasí. A vám všem dále přeji hodně uběhnutých kilometrů a žádné pády!
