Na toto pozor! Když tělo pošlete do extrému

Něco mezi 160 a 180 kilometry se mi už nechtělo běžet samotnému a ani s velkým ruksakem na zádech, kde bych přechovával veškeré jídlo, pití, vaření a případně také další tábornické potřeby k přespání v nahodilých místech, kde padnu únavou. Rozhodil jsem sociální sítě – a nic. Má družka přispěchala s nápadem oslovit dávného přítele. Nevkládal jsem do Pavla příliš mnoho nadějí. Je to přece jen vědecký pracovník. Náročná práce, málo dovolené, děti... Ani sám Pavel nezněl do telefonu příliš nadšeně. Padá slib, že vše promyslí a ozve se do dalšího dne. Pak přichází lakonická a pozitivní zpráva: „Budu ti dělat doprovod. Neber moc věcí, ať to uvezu."

Start v šest večer před radnicí. Sešlo se pár lidí, kteří stejně jako já podpoří Sportovní klub vozíčkářů Praha. Pár jich vyrazilo s námi na kolech i po svých. Běžec Václav nás doprovodil neskutečných 30 kilometrů, než si pro něj přijela přítelkyně a v deset večer jej vyrvala ze spárů chorých milců pohybu na čerstvém vzduchu. Cesta ubíhala v družném hovoru – než došlo k hororu. Bylo mi stále jasnější, že můj původní cíl dorazit do Varů do 24 hodin bude muset počkat na jindy. Hlásí se spánková deprivace. To by ovšem nebylo to nejhorší. Má rychlost očividně klesá, a tak se v půl druhé ráno rozhodujeme pro krátký, leč výživný odpočinek, sladký čtyřhodinový spánek.

Ze šesti listů naplánované trasy vytisknutých z Mapy.cz jsme byli přesně v polovině třetího. Kácíme se pod koruny stromů nedaleko jakési bahnité stružky, z jejíž vody posléze vaříme – no, buďto večeři, nebo snídani, jak se to vezme. Za rozbřesku probíháme Rakovníkem a odoláváme prvním otevřeným výčepům a kavárnám.

Zdoláváme Jesenici i Žihle a ne, skutečně to do 24 hodin nedám. Na to není ta správná rychlost. Po vydatném obědě se nemá hned běhat, tak se na hodinku vyvalujeme ve slunečních paprscích, než bude proces trávení za svým vrcholem. Ve Žluticích, to už jsme hluboko v listu číslo pět, vyhledáváme dle rad místních odborníků nejvyhlášenější restauraci a dáváme si pořádné jídlo. A pivo. Pavel alko, já nealko. Pokračovat nemožno. Ještě posledních pár kilometrů, než najdeme vhodný plácek na spaní uvnitř malého nepoužívaného lomu.

V půl druhé ráno budíček, abychom ještě zčerstva a do sedmé hodiny ranní byli v cíli, tedy vlastně startu karlovarského půlmaratónu, před hotelem Thermal. Tam to všechno v šest hodin večer začne s jednadvaceti kilometry nanovo. Jenom proto, abych si na necelé dvě hodiny zase šel zaběhat.

Sobotní den pomalu končí. V nohách sice nemám tisíc mil, ale něco přes sto ano. Ještě absolvovat pozávodní párty (rozuměj bezuzdnou konzumaci běžeckého guláše a nealkoholického piva) a krátce před půlnocí se skácet do postele. Tož, zaplaťpámbu a běhu zdar!