Článek
V osm hodin ráno nabírá polovina týmu směr Trutnov, netuším, že doma budu až za patnáct hodin. První zprávy z místa hlásí, že na trať se postaví 350 běžců, z toho asi dvacet štafet. Naše čtyřka se vidí poprvé dvě hodiny před startovním výstřelem. Neznáme svoji výkonnost, jen odhadujeme, jak tohle může dopadnout. „Nechci vám to pokazit," opakuje Zuzana, kterou čeká první běžecký závod v jejím dvaadvacetiletém životě. V podobné roli je i bývalý profesionální cyklista Jan Hruška, za pár minut poběží svoji první silnici.
Je rozhodnuto, posty rozděleny, míříme do masérského stanu. Půl hodina potěšení, moc se nám nechce zvedat, ale dostáváme příslib, že se můžeme po závodě vrátit. Ještě před startem potkávám Konečného, zkouším zjistit ambice jejich štafety, ale jen krčí hlavou. Dostávám z něj, že má 86 kilo, ale to neberu jako relevantní informaci, znám ho, je jak buldok. Víme své, bývalý nejlepší český profi boxer dokáže běhat pět kilometrů okolo dvaceti minut.
Konec debat, taktizování. Štafetu rozbíhá nejmladší, čtyřicátníci mají ještě čas. U rivalů je to obráceně, první vyráží na zteč Pendolino Gondík. Nepovedená rána z pistole, je odstartováno. Není kam couvnout, chceme běžet „na pohodu," ale kdo má v sobě sportovní krev, ví, že takhle to nefunguje.
Boj s časem
První předávka. První, druhý, třetí běžec... Zuzana přibíhá asi sedm minut za Gondíkem, poslední metry ji povzbuzuje táta, který je nervózní za ní, přebírám štafetu. Lidi přede mnou. Beru prvního, druhého. Postupně se dostávám na silnici, kde vítr zabírá v opačném směru než bych potřeboval. Sucho v krku. Čtrnáctý, patnáctý zářez. Nemám hodinky, neznám čas, takže jediná myšlenka. Co nejrychleji na předávku. Hlavní je, že nikdo nepředbíhá mě. První mostek, druhý a stoupání, třetí, kostky, pak už finiš a „cyklistická" předávka.
Honza nasazuje tempo, které jsem rád, že už nemusím absolvovat. Postupně předběhne asi dvacet rivalů. On se pere s časem, já jdu pro banán a vodu. V nabídce je i bublanina s drobením. Hmmm.
Bronzová odměna a zlaté ruce
Přecházíme se Zuzanou k poslední předávce. Honza čeká na Honzu. Skoro jako v pohádce. Opět potkávám Konečného. Přešlapuje, rád by vyrazil, ale čeká, stále čeká. My ne. Čtvrtý mušketýr jde na trať. Manko z první předávky je smazáno. Honza sprintuje, na dálku dostává ještě radu, že jde o pět kilometrů, neslyší, jede si svoji show.
Zase zpátky, směr cíl a čekání, nervozita. Do cíle přibíhají nejlepší muži, žena, první štafeta, druhá. Dlouho nic. Poprvé to řekneme nahlas. Bude bedna? Koukáme na hodiny Honzova otce, běžeckého trenéra. „Už by tu měl být," neplete se. Za minutu finišmen střihá zatáčku a sprintuje. My řveme a trutnovský rodák dobíhá pro třetí místo. Podruhé v životě se postaví na stupně vítězů. Poprvé to bylo před čtyřiceti lety, měl dva roky.
Mušketýři skončili třetí, překvapivě. Tentokrát se horká jehla vyplatila. A rivalita s dalšími štafetami? Musí být, je to sport. Přesto patří gratulace těm před námi. Byli lepší, zaslouží si to. My míříme do masérského stanu. Tam už čeká na čtyři bronzové mušketýry čtvero zlatých rukou. Za mě lepší než stupně vítězů, tam jsem se totiž nevešel.
| Pohled Jana Tuny |
|---|
| Děkuju moc svému dream teamu - Liborovi, Honzovi a Zuzce. Byli nejvíc. Pro mě to byla srdcová záležitost a obzvlášť důležitý závod mezi půlmaratóny v Karlových Varech a v Českých Budějovicích. Běžel jsem poprvé ve svém rodném městě, poprvé se svojí dcerou, která za týden odlétá na delší dobu do Ameriky, a hlavně jsem ho běžel na počest svého táty, který loni musel kvůli zdravotním problémům přestat běhat a před pár dny byl v Trutnově oceněn za celoživotní trénování dětí a mládeže cenou za přínos sportu. Já sám jsem po 41 letech stál poprvé na bedně. Naposledy ve dvou letech, kdy si táta myslel, že ze mě bude mít běžeckého reprezentanta a olympionika. Běhu jsem se ale začal intenzívně věnovat až loni, což je důkazem, že začít se dá v každém věku. A všem to moc doporučuji. |
