Článek
Z hlediska našeho těla by to mohlo být vcelku jedno. Jsem zvyklý běžet svůj domácí osmikilometrový okruh, takže neměním vzdálenost a jen si občas změřím čas, když se snažím oběhnout jej rychleji. Někdo má na sportovních hodinkách nastavené pípání po kilometrech nebo alarm na určitou vzdálenost a prostě běží a běží, dokud nemá „odpracováno". Našim svalovým vláknům je to jedno. Oba přístupy mohou mít identické výsledky ‒ zlepšování fyzické kondice, zrychlování, růst vytrvalosti...
Ale právě to slovo „může" přeci jen znamená rozdíl. Svalům je sice jedno, zda pracují pod taktovkou kilometráže nebo času, hlavě už to ale tak jedno není. Zkuste si představit situaci, kdy máte za úkol běžet 30 minut. Podvědomí ví, že vyšší rychlost nijak nezkrátí dobu, po kterou bude nutné běžet, a tak se budete víc šetřit. Když dostanete za úkol uběhnout sedm kilometrů, není proč se šetřit, protože vaše hlava ví, že čím rychleji poběžíte, tím rychleji to budete mít za sebou. Rozdíl tam zkrátka je.
Z pohledu psychologie je trénink vymezený vzdáleností snazší. A také to lépe odpovídá reálným závodům. Většina z nich se přeci běží na určitou vzdálenost. Jak je to ale z pohledu efektivního tréninku? Běžet na kilometry je jednodušší a zpravidla takový trénink nebo závod poběžíte rychleji. Ne vždycky je ale zdolat určitou vzdálenost v nejkratším možném čase cílem našeho tréninku. Snadné běhy, regenerační běhy a alespoň některé long runy by se měly běhat na určitý čas bez ohledu na kilometry.
Jako nejlepší přístup tak vychází kombinace obou způsobů. Nebojte se ani v tomto směru experimentovat. A nezapomínejte ani na to, že co je těžší ‒ platí pro psychiku i tělo ‒ většinou přináší vyšší pozitivní efekt. Oba způsoby mají nezastupitelné místo v naší přípravě. Kilometry vstupují do hry při rychlých, na kvalitu zaměřených trénincích, čas nám zase pomůže vystavět dobrou mentální odolnost.
