Mé tajemství je v tom, že jsem už čtvrt století normální, říká nejželeznější Čech

Ono to spolu hodně souvisí. Pohoda dává člověku klid v době přípravy, ubyde zbytečný stres navíc. Ten, kdo to hodně prožívá a snaží se do puntíku dodržovat své tréninkové plány, sám na sebe vyvíjí tlak a stres zhoršující regeneraci či odpověď těla na samotný trénink. Ale samozřejmě není pohoda jako pohoda. Trénovat každopádně musím. Mám za sebou v podstatě třicet let nepřetržité přípravy, to se na výkonnosti odrazí.

Dokud jsem nebyl ženatý a neměl jsem děti, tak toho tréninku bylo podstatně více než dnes. Obrovskou roli hraje také fakt, že každý víkend mám nějaký větší závod. A já tyto závody beru současně jako formu specifické přípravy na ty následující. Závody se načítají, a když mám teď za sebou už asi 165 ironmanů, tak už další závod není pro mé tělo takový zásah jako pro někoho, kdo má za sebou třeba jen tři. Pak je ale zase důležité přes týden až tak moc netrénovat, jen se tak provětrávat, aby tělo mělo možnost tu novou zátěž vstřebat a připravit se na další závod.

Záleží, z jaké úrovně člověk vychází a co má všechno za sebou. Já jsem třeba teď v sobotu absolvoval maraton a půl v Otrokovicích. A fakt, že bylo vlastně šest dní mezi touto 63kilometrovou trasou a ironmanem v Malajsii, mne donutil běžet úvodní maraton svižně ‒ s Danem Orálkem, asi za 2:50 ‒ a pak půlmaratón na výklus, ten jsem měl asi za 1:55. Maratón jsem pojal jako kvalitní tempový trénink. Kdybych tak ale běžel celý závod, cítil bych nohy ještě za týden v Malajsii. Bohužel pršelo, takže jsem dost ztuhnul a i v tom závěrečném cupitání už to bylo dost trápení.

Včera jsem si vytočil nohy na trenažéru a šel jsem si se synem zaplavat. Pak jsme si dali páru. Teď budu vlastně den a půl cestovat, takže by tělo mělo mít dostatek času to vstřebat.

Samozřejmě. Ty lýtkové. Stehenní na létání nepoužívám, pouze v závodě, kdy mne čeká těžký kopcovitý běh. Mimo závody je používám pouze v případě, že mám stehna takzvaně „rozbitá", což bývá v případě absolvování nějakých horských maratónů. Lýtkové návleky si ale do letadla dávám vždy. Je příjemnější přiletět na místo určení bez oteklých nohou a hned si jít zatrénovat a vystavit tak tělo místnímu klimatu a světlu či tmě. To pomáhá s přenastavením na nová časová pásma.

My jsme spolu začali chodit ještě v době, kdy jsem byl spíše veslař než triatlet, takže byla vlastně hodně ráda, když z mé dvou a půl denní absence v případě veslařských závodů, jsem najednou začal jezdit triatlony, které byly jen na jeden den. Tehdy nikdo z nás netušil, že se to stane profesionální záležitostí a já budu létat po ironmanech po celém světě. Nese to statečně.

Díky skutečnosti, že jsem sám svým pánem ve smyslu kam a kdy pojedu na jaké závody a že vůbec nejezdím na žádná soustředění, tak v porovnání s ostatními profesionálními sportovci nebo vůbec zaměstnanými otci, strávím mnohem více času se svojí rodinou. Ať už v rámci jednotlivého dne nebo i v průběhu celého roku. Žena nikdy nebyla úplně nadšená, že jsem profesionální sportovec, nepochopil jsem proč, ale určitě ví, že právě toto zaměstnání nám dává nejvíce času na to být spolu.

Rekreačně sportuje. Myslím, že pokud by se hodnotila míra talentu na profesionální závodění v ironmanu, tak ho má určitě více než já. Mně nebylo shůry dáno. Trvalo mi docela dlouho, než jsem v tom kterém sportu dosáhl takové úrovně, která byla pro ostatní běžná hned, a ona je přesně opačný pól. Cokoli kdykoli vyzkoušela, tak jí šlo. Ale tu naši situaci bere jako vytváření rovnováhy ‒ že když teď tolik závodím já, ona nemusí.

Teoreticky to asi není vůbec možné. Když jsem začínal před lety jezdit více ironmanů, než bylo běžné ‒ tak dva tři do roka ‒ měl jsem jich na kontě pět šest, ale také patnáct ročně. Všude jsem poslouchal a četl, že do roka a do dne vyhořím a skončím navždy. S rostoucím počtem startů a přibývajícími lety tyto hlasy utichly. Sám pořádně nevím, co za tím je. Je to asi tou pohodou. Model, jaký mám ‒ jeden den se zničit a pak šest dní víceméně odpočívat ‒ je asi lepší než to zaběhnuté schéma, kdy se šest dní trénuje a jeden odpočívá. Tvrdý trénink směřující k jednomu dvěma vrcholům za rok může vést k nějakému absolutně lepšímu výsledku v den D, nicméně už se to nikomu sedmnáct let nepodařilo. Tedy na území České a Slovenské republiky.

Je to individuální. Já myslím, že to kouzlo tkví v tom, že jsem se nikdy nepřetrénoval, nikdy se nezničil a nikdy neměl žádné zranění přivoděné přemírou tréninku, takže tělo si to stále může užívat. Velkou roli hraje také psychika. Podíl psychiky na úspěchu v ironmanovi je více než padesátiprocentní. Spousta soupeřů, kteří mne nikdy neporazili, měli daleko lepší parametry ve všech disciplínách i v tréninkových testech, neuměli to ale v den D vše optimálně poskládat dohromady.

Hodně závodím. Můj prvotní problém v přípravě na triatlony je čas, protože ten chci věnovat především svým dětem a své rodině. Představa, že jdu někam na hodinu jógy... to je prostě hodina, kterou nemám. Podstupuji takzvanou rodinnou terapii (smích).

Dnes dělám triatlon 26 let, od svých šestnácti, a za tu dobu jsem strávil čistě triatlonem tak rok, možná dva, bráno fyzicky a myšlenkově. Zbývající roky jsem byl normální člověk. Není ve mně něco takového, co pozoruji u svých soupeřů a kolegů, že tím triatlonem žijí každou hodinu a každou minutu svého dne a asi je to nějakým způsobem vyčerpává. Já dojedu z cyklistického tréninku, v závěru mám defekt, ale ještě jakž takž na něm dorazím domů. Převleču se, osprchuji se, jdu si hrát s dětmi a na prázdnou duši si vzpomenu, až když jedu na dalším tréninku po ráfku. Okamžitě po tréninku přepínám do civilního života. Doma si se mnou nikdy nikdo nepovídá o tom, jak se mi běželo nebo plavalo. Možná v tom je to mé tajemství...

Více o Petrovi Vabrouškovi zde.