Článek
Linda Evansová nebývala v mládí žádnou velkou sportovkyní. K běhání se dostala jen čirou náhodou, když musela z osamělého stavení denně běhat půl míle k poštovní schránce a zase zpět. Svou běžeckou „šňůru" začala až dva týdny poté, co porodila svou dceru v roce 1980. Rozběhla se a už se nezastavila. Od toho dne běhala každý jednotlivý den s minimální vzdáleností 1,6 kilometru (1 míle - pozn. red.). Její denní průměr ale vycházel hned na míle čtyři (cca 6,5 km). Nezastavil ji ani pobyt v nemocnici, ani otrava jídlem.
Na konci července loňského roku byla zrovna na svém 12mílovém tréninku na svůj oblíbený Columbus Marathon. Lindin manžel byl právě u zubního lékaře a Linda jej měla vyzvednout v ordinaci. Byla zhruba čtyři stovky metrů od dohodnutého místa, když ji nepředvídatelně srazilo auto a na místě zabilo. Řidič se ani nepokusil poskytnout pomoc a z místa nehody ujel. Později byl dopaden jistý 32letý na drogách závislý muž podezřelý ze spáchání hned čtyř podobných činů.
Linda objevila kouzlo maratónů už v roce 1976, kdy zaběhla svůj první a od té doby se podobných zážitků nechtěla vzdát. O pár let později se při cestě na maratón v Bostonu seznámila se svým manželem. „Běh byl naším životem, běhání jsme milovali," zavzpomínal Lindin manžel Gary pro magazín Runner's World.
Kromě dlouhé šňůry tréninkových běhů byla Linda také známou postavou akce Columbus Marathon, které se účastnila pravidelně každý rok od jejího založení v roce 1980. Hned rok poté se dostala společně se svou dcerkou Carey na titulní stránky novin. Jiný maratón v Ohiu totiž ženy absolvovaly společně: matka celý závod běžela s malou dcerkou v kočárku. Tehdy to byla nevídaná věc. A jak matka i otec žili běháním, jejich dceři to neříkalo nic. Když se ale Carey narodila v roce 2012 první dcerka, vzpomněla si na své zážitky ze svého prvního maratónu s matkou a začala trénovat s kočárkem, aby mohla navázat. Zaregistrovala se taky na Columbus Marathon s myšlenkou na mezigenerační pokračování tradice. Tou dobou ještě nevěděla, že se se svou matkou Lindou na start závodu už nikdy nepostaví.
Když došlo na závod, rozhodla se maratón běžet na památku a počest své matky. Truchlící přátelé a známí z běžeckých kruhů, kterých byly stovky, kromě jiného založili veřejnou sbírku, z níž se financoval pohřeb velké inspirátorky i její pamětní lavička stojící poblíž oblíbené běžecké stezky u řeky. „Když běžím, cítím, že jsme spolu. Jsou to naše společné chvíle," řekla Carey po svém prvním maratónu. Doufá, že se bude moci závodu v Columbusu účastnit každý rok a navázat tak na odkaz své předčasně zesnulé matky.
