Článek
Je to už drahných pár let, co jsem objevil kousek za hranicemi pěkný maraton, jehož startovní výstřel zaznívá pravidelně vždy o první únorové neděli. To je takový pěkný termín na to, aby jeden zjistil, jak moc o Vánocích a za zimních podmínek zlenivěl, a aby si trochu provětral kostru...
A když mi z propozic závodu začalo být jasné, že v ceně startovného je taky celodenní vstup do obrovského lázeňského komplexu plného vyhřívaných bazénů, vířivek a saun, bylo rozhodnuto: Lázně Nožičkov, jak by se dal název volně přeložit, patří tradičně mému prvnímu oficiálnímu maratonu v roce.
Takhle vypadá z výšky jeden z termálních bazénů, v němž můžete relaxovat a regenerovat.
Letos bylo objednáno i pěkné počasí, které se drželo celý pátek i většinu soboty, aby se v noci na neděli zase pustilo. Pustilo se do sněžení, takže ráno zděšení maratonci přibíhali na start ve dvaceti centimetrech čerstvého sněhu, který zrovna roztával. Nebyl čas, ptát se, kdo je kdo, natož odklízet všechen ten „Matsch". V deset se prostě muselo odstartovat. I tak jsme na německé poměry nabrali neuvěřitelné čtvrthodinové zpoždění oproti původně vyhlášenému času. Mělo to ale i své výhody. Minimálně nohy jsme měli všichni dokonale promočené (tzv. durch-und-durch) ještě před startem, takže na trati už nás nemohlo nic překvapit.
Letos museli běžci ukázat vyšší odolnost vůči nepřízni počasí.
Oproti jiným ročníkům letos nefoukalo. Jen sněžilo, což mělo za následek, že k promočeným nohám se brzy přidal i promočený zbytek. Na nohy jsem zkušeně navlékl zimní speciálky, které sice neslibovaly, že zůstanou navždy suché, ale slibovaly, že nebudou tolik klouzat. Kecaly. V silné vrstvě břečky nebyly drapáky nic platné ‒ na dva kroky vpřed připadal jeden vzad. Chlápek, co mi radí s tréninkem, říkal, ať to jdu na pohodu. Tak jsem nasadil pohodový režim, do uší vetknul sluchadla s audioknihou oblíbeného autora a užíval si „bezambiciózně".
Na tradiční červené kšiltovce se radostně třepaly malé čertovské růžky a já se přímo tetelil radostí, že po mnoha měsících, kdy mi patní ostruha nedovolila vůbec vyběhnout, běžím vstříc další maratonské účastnické medaili. Letos překvapivě trať neobnášela dvě standardní půlmaratonská kolečka po bavorském venkově, ale hned čtyři kratší. První a třetí se lišilo od třetího a závěrečného. Jak jsem se dozvěděl od organizátorů, je pro ně stále těžší a těžší dostát všem bezpečnostním pravidlům a nárokům a zároveň minimálně omezit provoz. Přípravy půl roku dopředu jsou tak ještě náročnější než dříve.
Letos přijel maraton na bílém koni. Na bílém rozčvachtaném koni.
Je ještě jedna věc, kvůli které se na maraton do lázeňského městečka Bad Füssing rád vracím: Sportsymposium. Sobota je kromě těstovinového večírku zdarma věnována vždy taky přednášce Velmi Interesantní Persony. Letos přijel Babak Rafati, bývalý špičkový fotbalový sudí. Ten se v roce 2011 krátce před dalším zápasem pokusil o sebevraždu. Dnes už jiný člověk má světu co říct o stresu a jeho vlivu na výkon i jak se mu úspěšně bránit. Posluchači tak měli jedinečnou příležitost nasáknout životními zkušenostmi, aniž by sami museli krvácet do vany. O sebevrazích si můžete myslet, co chcete, pravdou je, že Rafati ušel dlouhou cestu. Možná i proto teď může vydávat knihu „Ich pfeife auf den Tod!", česky „Na smrt kašlu!", přičemž v němčině se v názvu uplatní dvojí význam slovesa pfeifen ‒ doslova „pískat", v přeneseném významu také „kašlat na něco".
Bavorský lázeňský komplex svého času podporoval také českého paralympionika Oldřicha Jelínka.
Rafati už fotbal nepíská. Já si ale můžu radostně pískat, protože do cíle maratonu jsem se dostal přese všechno přestálé příkoří nakonec v dobré kondici. A radostně si pískám i při představě, že se příští rok zúčastním už 27. ročníku závodu Thermen-Marathon.
