Manželé ruku v ruce překonali celý kontinent. Bylo to ale o život

Jeden rok, dva měsíce a 23 dní byli manželé na cestách. Občas si užívali přírodní krásy, občas se třásli o holý život. Oba se ale shodují na tom, že „život je tak jednoduchý a příjemný, když všechno, co musíte udělat, je běžet". Do Jižní Ameriky oba přivedla láska k přírodě, ochota pomáhat s její ochranou a láska k běhu. Rozhodli se tyto svoje aktivity skombinovat do přeběhnutí kontinentu s nejvyšší biodiverzitou a nejdelším hřebenem hor a cestou také trochu přispět svou prací k jejich ochraně.

Všechno, co na svou cestu potřebovali ‒ jídlo, vodu, stan a další outdoorovou výbavu vezli ve speciálním běžeckém vozíku, který si sami zkonstruovali z bambusu a ke svému tělu připevňovali gumovými lanky. Běžně vážil i přes 50 kilogramů, každý z manželů totiž spotřeboval více než deset litrů vody denně.

Své organismy podrobili drsné zkoušce. Nejen že museli překonat deset a půl tisíce kilometrů, jejich těla se musela také vyrovnávat s obrovskými rozdíly teplot od mrazů na jihu v Patagonii až po více než 40 °C v pouštních oblastech a s téměř vražednou vlhkostí v deštných pralesech. Manželé se nemohou shodnout, která země z pěti překonaných států pro ně byla tou nejdrsnější. Z přírodního hlediska patrně Argentina, jejíž rozlehlost je sama o sobě ubíjející. A připočtete-li k tomu i silný vítr, který sužoval běžce každou vteřinou a kvůli němuž často probděli noc v obavách, že stan ulétne i s nimi, dostanete brutální mix.

Z bezpečnostního hlediska ale byla nejhorší Venezuela. Manželé museli překonat i oblasti strachu. V noci raději všichni drží nevyhlášený zákaz vycházení. Na ulicích měst se ozývá střelba prakticky každý den. Dobrodruzi v tu dobu raději nerozdělávali ani oheň, aby na sebe zbytečně neupozorňovali, a na svou cestu vyráželi v brzkých ranních hodinách ještě za tmy. Všech dražších věcí se raději zbavili a zbytek dolarů schovali do pneumatik. Pokud by došlo na nejhorší a byli přepadeni, byli domluveni, že desperátům nechají všechno a z místa se pokusí utéct.

Naopak nejraději vzpomínají běžci na lidi z Bolívie. Bolívie je nejchudší krajinou celého kontinentu, ale má asi nejsrdečnější lidi. Jakmile se pár někde zastavil, lidé jim bez říkání přinášeli a nabízeli jídlo a pití. Jak oba říkají, cítili se v tomto státě absolutně v bezpečí. O všech jejich dobrodružstvích nyní vychází v anglickém jazyce také kniha Running South America: with my husband and other animals – Přeběhnout Jižní Ameriku: s manželem a dalšími zvířaty.