Maniok: Další kousek exotiky na českých talířích

Zatímco batáty nejsou většině z nás cizí – minimálně víme, jak vypadají a že jsou nasládlé – tak o manioku toho moc nevíme. Navzdory tomu, že jeho světová produkce je hned druhá po bramborách, co se týče škrobnatých rostlin.

V Česku drží prim samozřejmě stále klasické brambory. Je dokonce k zamyšlení, zda je nekonzumujeme až příliš často. MUDr. Vladimíra Strnadelová v jedné ze svých knih o výživě upozorňuje u brambor na toxický alkaloid solanin zatěžující játra a ledviny. Navíc kvašením brambor v našem zažívacím ústrojí vznikají butiláty, opět toxické pro játra a nejen pro ně. V Andách, odkud brambory pocházejí, je zpracovávali ke konzumaci několikrát přemrzlé a usušené, čímž jejich negativní vlastnosti dostatečně potlačili. U brambor tedy, jako ostatně u všeho, platí heslo: Všeho s mírou.

Maniok pochází z Jižní Ameriky, konkrétně z Brazílie, odkud se rozšířil do celého světa. Z jeho výživných hlíz se vyrábějí kaše, mouka, hranolky, lupínky, ale dokonce i pivo či ocet. Hlíza je obalena poměrně tvrdou hnědou slupkou, vcelku bez problému ji ale lze oloupat obyčejnou škrabkou na brambory.

Manioková mouka, která je u nás běžně dostupná, je samozřejmě přirozeně bezlepková, hodí se do sladkých i slaných jídel a má velmi pojivé účinky. Výborně se s ní tedy zahušťují polévky i omáčky, navíc pokrmu dodá větší hodnotu než obyčejná hladká mouka.

Jiný kraj, jiný mrav, a tak se ve světě využití manioku různí. V Africe ze sušené kvašené šťávy, kterou Afričané získávají vyždímáním hlízy, vyrábějí tzv. gari. Hodí se podobně jako mouka na zahušťování polévek a omáček nebo také na výrobu placek. V některých koutech Afriky a Asie lidé v kuchyni zpracovávají i listy maniokového keře.

A teď konečně k výživovým benefitům manioku. Obsahuje množství sacharidů, vitamíny skupiny B a vitamín C. Z minerálů pak hořčík, draslík, železo a vápník. Obsah tuků je v manioku velmi nízký. Před konzumací je hlízu manioku vždy potřeba uvařit, syrové hlízy jsou jedovaté kvůli obsahu kyanovodíku. Ačkoliv některé zdroje tvrdí, že moderně vyšlechtěné odrůdy manioku ho již neobsahují.

Bramborová kaše už vás omrzela, možná jste ji dokonce nikdy moc nemuseli, batáty už máte vyzkoušené a chtělo by to něco nového? Ideální situace pro ochutnání maniokové kaše, která nabízí široké spektrum chutí, protože si do ní každý kuchař přidá přesně to, co má rád.

Oloupanou hlízu manioku nakrájejte na kostičky a hoďte do vroucí vody. Vařte zhruba 20 minut doměkka. Vodu slijte a maniok rozmačkejte na kaši. Dochuťte solí, případně i pepřem, máslem, kořením, bylinkami nebo šťávou z opečeného masa... Podávejte se zeleninou či k masu, zkrátka jakkoliv. Manioková kaše sama o sobě nemá výraznou chuť, a tak je její využití univerzální. Jíst by se měla čerstvá, protože po vychladnutí vařený maniok ztuhne do podoby rosolu.

Zajímavým kuchařským experimentem jsou také hranolky z manioku. Na začátku přípravy oloupejte hlízu a vložte ji zhruba na 20 minut do vroucí vody, aby změkla. Poté maniok nakrájejte na hranolky. Ty smažte cca 10 minut (podle velikosti) na pánvi dozlatova. Nejchutnější jsou samozřejmě čerstvé.