Článek
Jaký nejnáročnější závod máte za sebou?
Byl to jeden z těch alpských. Myslím, že v roce 2012 – Giir di Mont v Itálii. Pamatuju si, že tam v té době bylo hrozné vedro i vlhkost. Ten rok jsem ale běžel maratón za 2:18 a k tomu běhal v kopcích, proto jsem si říkal: je to třicet kilometrů, bude to stejné jako všechno ostatní.
A nebylo?
Když jsem si na prvním seběhu vyvrtnul kotník a na druhém taky a ve třetím kopci mi došlo, zjistil jsem, že úplně z voleje se takový závod běžet nedá. Posledních padesát minut vedla trať z kopce a já místy šel pěšky. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi něco takového může v závodě stát. Ale nevzdal jsem!
Nedalo vám to?
Vzdát ani nemůžete. (smích) Musíte se dostat do cíle, nevedou tam žádné silnice. Buď sejít, nebo pak vrtulníkem. Běžel jsem asi o hodinu dýl než ostatní podobné běhy.
Byl to zároveň váš největší běžecký zážitek? Nebo máte ještě něco jiného?
Spíš takový nejhorší běžecký zážitek. Jeden z největších pro mě byl v Malajsii, kdy jsem běžel na nejvyšší horu jihovýchodní Asie. Asi ve 4100 metrech nad mořem plácnete na kámen, otočíte se a běžíte nazpátek. Byla zrovna mlha, což se nakonec ukázalo jako výhoda. Až později jsem totiž viděl, jak to vypadá nahoře ve skutečnosti. Tam, co jsme plácali do toho kamene, byl asi patnáct set metrů dlouhý sráz dolů. Naštěstí jsem o tom nevěděl.
Závody Sky Race se často běhají do výšky kolem 2500 metrů nad mořem. Nedošel vám někdy dech?
Při každém závodě. (smích) Těch třicet kilometrů běžíme zhruba dvě a půl hodiny. Není to úplně rychlé, ale když si vezmu, že je celý závod v terénu a v takových kopcích, tak přeci jen člověk musí trošku běžet. Baví mě na nich ta rozmanitost. Je obrovský rozdíl běžet jen přes jeden kopec a seběhnout do cíle a běžet přes tři kopce. Hlavně seběhy vám hodně ničí nohy.
Jak řešíte finance? Závody v Alpách asi nejsou nejlevnější...
Dostal jsem se na určitou výkonost a vybudoval si u organizátorů jméno. Potom už mě začali na závody zvát. Cestovné, ubytování a startovné jsem měl většinou hrazené.
Jak se na tyto závody připravujete?
Když můžete trénovat v Alpách, je to samozřejmě jednodušší. Nastoupat v Alpách třeba tisíc výškových metrů a nastoupat je u nás, to jsou dvě odlišné věci. Ale dá se to. Já trénuju v Orlických horách, kde máme nejvyšší kopec kolem tisíce metrů, a na závody typu Sky Race to určitě stačí.
K tomu všemu ještě pracujete?
Ano, nejsem profi běžec. Samozřejmě si běháním nějaké peníze vydělám, ale na uživení to není. Celou svou běžeckou kariéru něco dělám. Teď zrovna jsem živnostník, provozuju ubytovací zařízení v Orlických horách a dokonce jsem donedávna provozoval e-shop se sportovním vybavením. Dělal jsem ale spoustu dalších věcí: dva nebo tři roky jsem se živil jako masér, taky jsem pracoval v Praze na hotelu nebo na vleku. Lepím to, jak se dá.
