Článek
Takhle chceš běžet dál? - No jasně!
Nadšení v mlhavé ráno nezná mezí - polovinu Vánočního maratónu máme za sebou.
A pak že to do dvanácti nestihnem!
Nečekal jsem, že by se má výzva nesedět 24. prosince doma za pecí setkala s nějakou masovou odezvou a lidé by stáli frontu i na Vánoční maratón, třesouce se, že se na ně nedostane. Dokonce jsem byl připraven i na variantu, že nepřijde nikdo a poběžím sám. V tom už mám několikaleté zkušenosti. Realita v sedm hodin ráno na Štědrý den mezi kralupskou radnicí a kostelem překvapila. Někoho dokonce i vyděsila.
Sešlo se nás hned třináct a, jak jistě tušíte, postupně nás už jen ubývalo. První dvě zástupkyně něžného pohlaví nás opustily už po prvním kilometru. I tak jsme ale ocenili jejich nasazení a angažovanost. V závěrečné euforii na nás ještě z pěší lávky přes Vltavu, tuším, volali: „Tak zase za rok!" Další, zřejmě nejmladší účastnice zájezdu, se od skupiny odpoutává ve Chvatěrubech. Pak už zůstává jen tvrdé jádro odhodlané absolvovat alespoň jeden ze dvou okruhů Kralupy nad Vltavou – Řež.
Těžko říci, kdo budil větší pozornost mezi náhodnými svědky naší sado-masochistické běžecké exkurze. Byla to Lucka, jež získala titul „Miss Xmas 2015" za mimořádné výkony v oblasti vyzdobení vlastního těla vánočními symboly? Nebo naši neobutí druzi v běhu Lukáš s Tomášem, kteří naboso nakonec uběhli více, než sami věřili či doufali?
První kolo, končící v místě hromadného startu, bylo absolvováno bezpečně, ve sváteční atmosféře i svátečním tempu. Na zrádné mezinárodní cyklostezce Praha-Drážďany zaznamenáváme dva nebezpečně vypadající pády, ovšem bez následků. Nastává čas občerstvení. Jak si tak pochutnáváme na sladkém i slaném domácím pečivu, zapíjíme to colou od Red Bullu a do toho pějeme sborově koledy, všímáme si, že jeden z našich přátel za sebou nechává rozsáhlou krvavou stopu.
| Vánoční maratón je charitativní akce věnovaná Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha. Účastníci za každý uběhnutý kilometr věnují fixní částku na sbírkový účet. |
„Musel jsem něco nakopnout," konstatuje postižený Lukáš, „mám palec rozřízlý zepředu." Hrdinně přijímá nabízené obinadlo a náplast z autolékárničky. „Ty s tím jako takhle poběžíš? Nechceš se obout?" „Ne, to je v pohodě." Všichni bychom pochopili, kdyby svůj běh v této fázi ukončil a šel někam na svařák, ale on že ne. To ještě netušil, že se z původně avizovaného Vánočního maratónu vyklube ultra. Sice takové menší, ale přesto plnotučně pětačtyřicetikilometrové.
Na druhé obrátce v Řeži provádíme cimrmanovský „úběh" stranou a navštěvujeme tamní věhlasný betlém, od nějž před půlhodinkou vybíhali naši řežští běžečtí přátelé – ovšem na opačnou stranu, ku Praze. Po krátké vzpomínce na Ježíškův nelehký úděl se měníme v běžíšky. Tou dobou už nás zbývá pouhých pět. (Všechno chlapi – a pak, že nás ženy prý jednou předběhnou!) Táhne nás k domovům vidina zdobného jehličnanu s přívalem hmotných darů? Stesk po našich blízkých? Či snad ona pověstná běžecká euforie hlásící, že už to bude všechno brzy za námi?
Nevím, jsem nerozhodný. Jedno je ale jisté: U všech atributů silného zážitku hlásíme splněno! Zapotili jsme se všichni (bylo deset nad nulou), krev za nás prolil Lukáš. A slzy dojetí dozajista ukáply nejedné naší spoluběžkyni, když si v teple svých domovů uvědomily, že s námi nevydržely až do konce. Příště to bude lepší. K tomu nám dopomáhej ten správný bůh a tvrdý trénink!
