Když sparťanští vojáci dřou pro dobrou věc ve Varšavě

Možná si ještě vzpomenete na varšavský plnotučný maratón, který se běžel v září minulého roku. Zázemí a cíl v krásném Národním sportovním stadiónu, start na mostě Poniatowského, jenž zrovna slavil 100 let od svého zbudování. Poloviční maratón se měl odehrávat ve velmi podobném duchu. Leč ouha ‒ měsíc před oním velkým dnem došlo na dvou varšavských mostech k sérii havárií, celá městská doprava byla v ohrožení a bylo třeba mnoho regulací a změn. Půlmaratón nebyl ušetřen.

Čtyři týdny na kompletní překopání trati, zázemí, startu, cíle, občerstvovacích stanic... To je u mezinárodního závodu opravdu hodně krátká doba. Organizátoři se ovšem nevzdali. A vše stihli přeplánovat do posledního puntíku. V předvečer závodu už působil ředitel celého podniku Marek klidným a vyrovnaným dojmem. Byl si prostě jistý úspěchem svého týmu. Koneckonců nedělali půlmaratón ve Varšavě poprvé. Start byl přesunut na obrovské a prostorné náměstí se známým hrobem neznámého vojína (Plac Piłsudskiego), cíl do nedaleké Moliérovy ulice. Trasa závodu tak zůstala pouze na jednom břehu řeky Visly.

Obrovskou výhodou pro všechny běžce jsou ve Varšavě bezesporu její široké ulice. Stavitelé jako by už od začátků budování města mysleli na dostatek prostoru pro pořádání mezinárodních běžeckých závodů. Po úvodních pár kilometrech se pole příjemně ředí, a ačkoli to není zase až taková pohoda jako na loňském varšavském maratónu, je tam přeci jen více místa než den předtím v Praze.

Atmosféra je v obou městech velmi dobře srovnatelná ‒ vynikající. Přeci jen máme k sobě s Poláky kulturně poměrně blízko a o aktivní fanoušky nebyla nikde nouze. Muzika na trase šlapala ostošest, roztleskávaček však měli naši sousedé několikanásobně více a čas od času byla znát i větší síla aparatury. Když vám hned na startu řízná muzika z obrovských reproduktorů proniká tělem a její perkuse přebírají funkci vašeho srdečního svalu, nemůžete jinak než takový běh prostě milovat.

Do Varšavy se dostavila také snad celá centurie sparťanských vojáků v plné zbroji. Když jsme se od zdrojů reprodukované hudby vzdálili tak, že už nebyla v ulicích Varšavy příliš slyšet, vyplňovaly nastalé ticho bojové popěvky této bohulibé vojenské jednotky.

Třináct tisíc běžců se dostalo až za cílovou pásku jubilejního desátého ročníku PZU Warsaw Half Marathonu. Pro srovnání: tím pražským cílem proběhlo o maličko více než devět tisíc. O co však Praha byla menší, o to více potěšily výsledné časy. Z pražské první desítky byli všichni rychlejší než vítěz půlmaratónu ve Varšavě, který se jen o 52 setin sekundy minul s hodinovým časem. Nutno ovšem podotknout, že ve Varšavě bylo trochu více „kopečků".

A jestli toho svého rozlítaného běhání nelituji? I kdepak! Po doběhu pražské půlky, závěrečném protažení a prohození pár slov s kolegy běžci, jsem měl krásné necelé dvě hodiny na přesun na ruzyňské letiště. Největší problém byl dostat se přes valící se řeku běžců na druhou stranu Palachova náměstí. Pak už to šlo.

Letadlo jsem sice dobíhal ještě v prosoleném sportovním, startovní číslo připnuté na hrudi, ale stihnul jsem ho. Byl jsem bezkonkurenčně poslední, ale zbyla na mě hned dvě sedadla, takže byl i prostor pro navlečení regeneračních kompresních návleků. Pak přišla na řadu sušenka z hebkých rukou sličné letušky, dva černé čaje a několik minut spánku spravedlivě unavených.