Když se český běžec setká s ledovcem ‒ Stubai Ultratrail

Letos už podruhé hostilo hlavní město Tyrolska Innsbruck podnik s názvem Stubai Ultratrail. Pořadatelé už v prospektu slibují přes 63 délkových kilometrů a přes pět kilometrů načítaného stoupání. Nejvyšší bod, cíl na Jochdole s 3137 metry nad mořem nevěští pro běžce nic snadného. 1,6 km silnice, 2,3 km chodníku, 4,2 km asfaltovaného povrchu... a 52,4 km stezek „neznámé kvality" z profilu trasy mluví samo za sebe: Romantické představy o sličném poklusávání urozených jednorožců s duhovými hřívami nechte doma. Tady se bude makat! Pot z vás bude téct silou alpských vodopádů, tep na úrovni horského rejska a o každý nádech se budou svádět tuhé boje.

Start v sobotu, ovšem už v jednu hodinu ráno. Organizátorský tým nenechá nikoho spočinout: Prezence v pátek do šesti v městečku Neustift im Stubaital, pak je v místě hnedle povinný brífink k vybavení, bezpečnosti a trase. Tady se taky krátce po jedenácté večerní sejdeme, abychom naskočili na shuttle bus do Innsbrucku. Naštěstí mám ubytování jen dva kilometry odsud, takže to beru jako předstartovní zahřívání. Prezenčka a pak krátká aklimatizace do 2000 metrů, zpět na hotel, zpět do Neustiftu na brífink, zpět na hotel, zpět do Neustiftu na shuttle.

V Innsbrucku jsme asi hodinu a půl před startem. Nikdo nemá v noční tmě moc náladu se vybavovat. Pár běžců polehává před Landestheaterem na zemi. Já jsem trochu méně odvážný a jen si ‒ zachumlaný do bundy z povinné výbavy ‒ sedám a opřený rukama o kolena se ještě chvíli snažím naspat něco do zásoby. Na poslední chvíli mi dochází, že fronta na kontrolu povinného vybavení bude asi dost dlouhá, takže ve startovním koridoru se už ani moc neohřeju a ‒ BUM! už je odstartováno. Prochladlé tělo rádo zaujímá pózu rychlého běžce a prokousává se radostně startovním polem. Leč ouha, měchýř se hlásí ke slovu a říká něco o tom, že ani s hydratací by se to nemělo přehánět. Těžce vydobyté pozice ztrácím po pár kilometrech, když mi znečišťování veřejného prostranství zabírá neuvěřitelně mnoho času.

wisthaler.com

Jen co nás policie vyprovodí z centra, už jsme na nějakém single tracku, kde je organizátory dokonce zakázáno předbíhat. Vítaná změna, kdy pro jednou můžeme všichni trochu polevit a dlouhá stonožka se šine tempem toho prvního tam někde vpředu. Z propozic vím, že zhruba do 20. kilometru se to bude dát vydržet, to zatím nastoupáme asi jen 500 metrů do výšky. Pak se teprve začne lámat chleba i profil trati a na třicátém už budeme skoro ve dvou a půl tisících. Vím, že to nebude sranda, ve výšce nad 1000 metrů jsem byl naposledy někdy v daleké prehistorii, ale třeba to mé krvinky zvládnou. Chyba lávky! Ještě před 30. kilometrem s napětím pozoruji, jak má mysl proklíná sebe samu za nápad vůbec si kdy s horským během začínat. Začíná se mi motat hlava a energetická hladina je na úrovni hladiny moře, na nule. Jako by se mi všechny končetiny trochu třásly, podobný pocit jako při pověstném „hlaďáku", ovšem v kombinaci s pocitem, že jestli do sebe teď něco nacpu, tak se nestačím divit, kam všude, jak rychle a jakými všemi otvory to zase všechno poletí ven!

wisthaler.com

„Vydrž, srabe!" povzbuzuji se bodře. „Vydrž aspoň těch 33 kilometrů, to se zrovna poběží Neustiftem, kde bydlíš. Tam to můžeš krásně zabalit, svalit se do postele, možná si předtím dát ještě sprchu..." A ano, opravdu jsem si sliboval, že tam to všechno skončí. Budu prostě dělat, že se mi jen něco ošklivého zdálo, a reportáž žádná nebude a hotovo! Jenže od Starkenburger Hütte je to do Neustiftu takové peklo směrem dolů, samý kořen, samý kámen, že se to stejně nedá přežít. No, nakonec jsem se tam s vypětím všech sil nějak dobelhal. Mé rudé vidění a temné výhledy do budoucnosti prosvětlila občerstvovací stanice, kde mi nějaká slečna vymyla kalíšek od polévky a nalila do něj kolu. Myslím, že mi tam někdo dokonce i zaplácal a pravil něco v tom smyslu, že si vedu opravdu dobře. Sakra!!! Vzedmula se ve mně nějaká nečekaná směsice čestné povinnosti, zoufalství a naprosté odevzdanosti osudu. Budu pokračovat, poběžím zkrátka, dokud nepadnu. Tak to vždycky v horách říkával jeden kamarád. A my vždycky tajně doufali, že to tak daleko snad zajít nenecháme.

Běžím dál dalších dvacet kilometrů. Jsme už zase pod 2000 metrů, takže se běží zase nečekaně dobře. Ale všichni víme, co neodvratně přijde. Posledních osm kilometrů bude porod, smrt i vražda zároveň. Každý hledá cesty, jak odvést svou pozornost od neúprosné budoucnosti. Dáváme se do družného hovoru s jakýmsi Němcem, co se živí jako tesař. Pochvalujeme si vůni lesů i čerstvě nakáceného dřeva a kilometry dále ubíhají. Od Dresdner Hütte už to musí být opravdu kousek! Není!!! Z posledních sil „vybíhám" na stanici lanovky Eisgrat a až po chvíli potemnělé mysli dochází, že tohle taky ještě není konec. Přede mnou se tyčí strmý jedenapůlkilometrový výstup toho času už značně rozčvachtaným ledovcem. Peklo! Jdu, jdu, jdu, jdu po ledu, dopředu jdu i dozadu jdu, zní mi v uších Nohavicova posměšná zimní píseň.

René Kujan

S opravdovou úlevou pozoruji blížící se nafukovací cílovou bránu. S ještě větší úlevou si od usměvavého pána v doběhovém koridoru beru otevřenou láhev piva a řítím se mu do rozkládacího křesílka. „Danke, danke sehr!" šeptají mé sluncem a přestálou námahou rozpraskané rty.

Takže abych odpověděl na úvodní otázku: Nějaké šance by tu přeci jen byly. Ovšem chtělo by to více trénovat ve vyšších nadmořských výškách. Co si budeme nalhávat, České republice chybí moře a vysoké hory jako mořská sůl.