Kdyby byl jiný způsob, jak ověřit, že trénuju dobře, nezávodil bych, říká vítěz extrémního nářezu

Běhám asi 39 let. Začátky si nepamatuji. Dalších třicet let vyplnilo především pobíhání pro radost. S ultra jsem systematicky začal koncem roku 2013.

Nejradši bych klusal za světový mír, ale běhám za sebe. Vrcholové ultra je sebestředná záležitost. Když se nějaký závod opravdu podaří, potěší to pár set fanoušků. Můžu si pak říct o tisícikorunu za rozhovor a poslat ji na charitu. (smích) Jinak závodím nerad. Kdyby byl jiný způsob ujištění se, jestli trénuji dobře, nedělal bych to.

Asi to bylo v muzeu maratonu v městečku Marathón, kde jsem zjistil, že pár individuálních pokusů o přeběh Athény-Sparta-Athény již úspěšně proběhlo. Pak jsem dohledal závod „Authentic Fhidippides Run Athens-Sparta-Athens 490 km". Je to menší akce, odpovídající omezenému zájmu veřejnosti a skutečnosti, že moc lidí na světě něco takového nedokáže uběhnout. Letos v limitu 104 hodin dokončilo 13 z 28 startujících.

To přišlo úplně samo. Jen jsem dva roky čekal na ten pravý čas. Legenda i historik Hérodotos praví, že Feidippidés neběžel do Sparty jen tak, ale s poselstvím. Proto se musel také vrátit. O tom je druhá a poslední věta, kterou poslovi na této trase Hérodotos ve svých dějinách věnoval.

Už na start jsem šel s cílem zvítězit.

Ultra je o všestranné odolnosti, i psychické. Vítězství jsem obětoval pokus o traťový rekord. Zhruba posledních dvě stě kilometrů jsem běžel víc na jistotu, abych někde neusnul, fatálně nezakopnul, nezabloudil a podobně. Vítězství jsem dosáhl až v cíli, ale věřil jsem v ně už dva dny před startem, když se mi přestala zhoršovat předstartovní „rýmička".

Ano. Do té doby byl mým nejdelším závodem Spartathlon. To je vzdáleností zhruba polovina, ale trasa vede jinudy. Spartathlon má jeden krátký a prudký kopec. Tam se většina závodníků projde. Naruší to stereotyp a odpočineme si. Tady se běží dlouhým průsmykem. Je to výš, ale s mírnějším sklonem. I cestou zpět, po 320 kilometrech, jsem nahoru běhal dlouhé úseky.

Ať to bylo jakkoli, Feidippidés si nezaznamenal trasu do chytrých hodinek a nemá o tom ani post na internetu. Jako by nebyl. Méně nejistot panuje okolo prvního novodobého napodobitele Feidippida. Byl jím o 2482 let později (roku 1992) pan Skoulis. Šel to s baťůžkem, bez podpory a v 56 letech – tomu říkám inspirace!

Každá trať si zaslouží speciální přípravu. Trénink by měl vypadat jinak než třeba na 24hodinový závod. Jak přesně, to nevím. Je to o poznávání sebe sama, nač tělo dobře reaguje a zároveň to vyvolá dostatečnou funkční odezvu. Jednou z krás ultra je, že nemůžeme mít skripta typu „maraton pod 2:20". Co ultramaratonec, to unikát.

Myslíš jako přípravu na sedm stupňů a hustý déšť? Horko bývá na Spartathlonu. To pak běhávám v létě v kulichu. Tady dva dny propršely a pak bylo do 18 stupňů.

Běhám non-stop závody. Čas běží pořád. Tady bylo dovoleno spát na libovolném z desítek kontrolních stanovišť, třeba na dlažbě u kostela. Občerstvuji se málo, ale často a za chůze. To je něco, v čem si každý musí najít svůj rytmus. Hodně mne podpořily moje dvě pomocnice v doprovodném autě. Předem jsme si domluvili, co budou dělat, kontrolovat a co mi nahlásí. Nacvičovali jsme po práci, potmě na dráze a pak to společně při závodě dotáhli k vítězství.

Moje příprava je hlavně běžecká, ale v posledních týdnech před závodem si záměrně navozuji pocity odpovídající různým krizovým situacím, abych si to vše prožil a při vlastním závodě byl již jen v klidu a plně soustředěný. Myslím, že mi to tak stačí. Na něco jiného bych si stejně nebyl schopný udělat čas.

Pracuji hlavou. Je potřeba dobře si zorganizovat den, vstávat hodně brzy, neběhat zbytečně moc a vyrovnat se s nástrahami klimatizace v kanceláři. Bližní, bohužel, trpí. Většina dovolené padne na závody a přípravu.

Teď se věnuji především gaučingu. Rád bych se přes zimu naučil techniku hodu kladivem. Pak se ukáže, kde jsou moje limity...