Článek
Její běžecké výkony nepatří k oslnivým, ale ví, jaké to je běhat. Poznala bolest, krizi a nakonec i ovace fanoušků, běžců. Prostě běhá. „Běhání je těžké, ale já ráda dělám věci, které jsou pro mě obtížné. Také miluji dělat věci, které lidé neočekávají. Ne jen pro mě, ale také pro ten šok, tohle já miluju."
Většina lidí, když jí vidí běžet, říká, že je tlustá běhající holka. Ale ona je s tím v pohodě. A to vážila až 140 kilo! „Miluji být venku, dokonce miluji být i na běžeckém pásu. Prostě miluju pohybovat s mým tělem. To mi přináší hodně radosti. Dělám to, co přináší dobrý pocit pro mé tělo. Cítím euforii, pak to můžu zkusit znovu a chci ten pocit zase a zase."
Díky běhání Valeriová zhubla devatenáct kilogramů, sama už dokončila několik maratónů a ultramaratónů. Sama nejraději vzpomíná na Finger Lakes, který měřil padesát kilometrů. V dešti strávila na trati 12 hodin a 16 minut. „V cíli jsem byla poslední, ale dostalo se mi velkého jásotu. Byla jsem pomalá, ale já můžu jít prostě stále dál," říká žena, který pracuje jako učitelka a doufá, že inspiruje další lidi všech tvarů a velikostí, aby byli aktivní a dělali, co milují.
Dala lidem "povolení"
„Dostala jsem tolik mailů a komentářů na můj blog, Facebook, Instagram o tom, kolik jsem inspirovala lidí. Neuvědomovala jsem si, že lidé mají tolik problémů s ukazováním svého těla. Hodně lidí mi řeklo, že jsem jim dala „povolení" jít ven a zkusit běhat, nebo jen začít chodit venku. To je opravdu ohromující."
Když byla Valeriová na střední škole, hrála pozemní hokej a lakros. Běhala, byla v pohybu, ale jednou musela skončit. Rok 2008 a podezření na infarkt. „Měla jsem přes 140 kilo, cítila jsem bolest na hrudi a můj syn seděl se mnou v autě, velmi jsem se bála, byl to velmi traumatizující zážitek," vzpomíná.
Naštěstí lékaři po čase zjistili, že tělo bojovalo se zánětem a ona měla vysoký krevní tlak. Začala znovu běhat a dodnes se nezastavila. „Chci vidět vyrůstat svého syna, proto se musím změnit," má jasno Fat Girl Running.
