Článek
Zhruba stovka účastníků se začala onoho mlhavého sobotního rána scházet v kempu v Černé v Pošumaví. Sychravé počasí každému z nás připomínalo, že to nebude procházka růžovým sadem. Proto jsme tu nebyli. Po rychlé prezenci a vyzvednutí startovacího balíčku nás čekala velmi podrobná bezpečnostní instruktáž, kde mimo seznámení se s tratí zazněl i postup, jak se dostat ze zamrzlé vody. V tu chvíli mnohým v místnosti začal tuhnout úsměv na tváři, protože si uvědomili, že riziko proboření se do ledové vody tady prostě je.
Ve vzduchu visely tři varianty trasy: celý závod po zamrzlé ploše, kombinace běhu po souši a ledu a nejméně chtěná možnost byla po souši. Mírná zima nedovolila tak jako v minulém roce běžet celou trasu po Lipně, přesto organizátoři v čele s Adélou Černou udělali vše pro to, aby zážitek pro běžce byl co nejsilnější. Naplánovali nám pestrou trasu, která začínala tříkilometrovým dlouhým okruhem po Lipně, ze kterého se následně vybíhalo na pevninu k obci Jestřábí, Radslav a v polích za Dolní Vltavicí na nás čekala první občerstvovací stanice. Cesta dále pokračovala přes les opět na led zamrzlé přehrady, kde u obce Lojzovy Paseky následovala další občerstvovací stanice a otočka zpět stejnou trasou do cíle. Důraz na bezpečí závodníků byl jako každý rok prioritou, a proto kritická místa (zejména vstup a výstup ze zamrzlé plochy ‒ tam bývá led nejtenčí) byla hlídaná sborem hasičů ve spolupráci s horskou službou. Navíc závodníci na všechny tratě (maratón, půlmaratón a juniorská desítka) byli pouštěni po vlnách tak, aby se eliminovalo riziko prolomení ledu.
Co udělat pro to, abyste maratón protrpěli
Běžecké boty jsem neměl na noze 5 týdnů. Nebyl čas, pak nebyla chuť a pak ani motivace. Vidina maratónu na Lipně mne nijak neznepokojovala, neboť je to přece „pouze" maratón. Jedná se o proběhnutí uprostřed wellness víkendu, tak to vezmu – jak my běžci rádi říkáme – tréninkově.
Večer před závodem jsme si dali vínko na zdraví mé úžasné přítelkyně, s níž jsme oslavovali její narozeniny. S vínkem přišlo i spousta zobání, a tak jsme uléhali nacpaní a s otupělou myslí. Ranní sucho v ústech mě mělo varovat, že večer toho bylo moc, ale pořád jsem si říkal, že to nějak rozběhám. Snídaně mě přece spraví. No ještě aby ne, když jsme si za ní připlatili. Tak šup tam šest vajec, dvě housky a hromadu sýra. Byl jsem zralý do pyžama a do postele, ne do běžeckých legín a na startovní čáru.
Vyrážel jsem ve třetí vlně. Hodinky jsem nechal doma, protože jsem nepřijel trhat rekordy a chtěl jsem běžet „na pocit". Tak na ten pocit to šlo prvních asi sedm kilometrů, kdy přes vracející se vajíčka jsem pelášil v čelní skupince. Postupně se mi ale natrénovanější borci začali vzdalovat. Ono držet tempo okolo 4 min/km bylo nad mé možnosti i nad můj pocit. Záměrně jsem bez zastavení minul první občerstvovačku a mazal dál. Na druhé mi začaly docházet síly. Jazyk přilepený na suché patro se po 21 kilometrech běhu konečně dočkal teplého čaje. Bohužel to bylo jediné, co jsem si dal a bez doplněných cukrů se rozběhl zpátky. Druhou půlku mám vždy radši, to už se běží domů, jenže sotva jsem ztratil z dohledu občerstvovací stanici, tak jsem se začal cítit mizerně.
Překvapení!
Nohy mi ztěžkly tak, že jsem měl pocit, že šlapu v medu, hlava mě rozbolela, začala se mi točit, každý tep bil jako kladivo do mých spánků a já měl chuť si jen lehnout a usnout tam. Sakra, zeď a pěkně vysoká. Následujících šest kilometrů jsem doopravdy protrpěl. Cukr mi v krvi klesnul tak nízko, že díky jeho nedostatku mi začal vypínat mozek ‒ pole přede mnou se rozvlnilo. Doběhla mne moje „nepříprava" a já se v tom pořádně plácal. Nějak jsem se dokodrcal až k občerstvovačce na 30. kilometru. Bohudíky ten očistec byl za mnou. Ionťák a polévka mi udělaly v bříšku jako v pokojíčku a já se díky nim vracel mezi živé. Zbylá část závodu byla s doplněnou silou v krvi hračka. Bez hodinek a na pocit jsem ke svému zděšení doběhl do cíle na celkovém 12. místě a pouze dvě minuty za svým osobákem! Nechápal jsem to, ale evidentně mi kombinace tréninkového klidu před závodem a nezájem o průběžné hlášení hodinek paradoxně dopomohlo k překvapivému výsledku. V cíli na mne čekaly moje půlmaratónské šampiónky. Anička s fenkou Poppy řeckého původu bezkonkurenčně ovládly kategorii půlmaratón ženy freestyle a nadšeně si odvezly krásné ceny za první místo.
Celá akce se obešla bez sebemenších komplikací a díky důsledným přípravám organizačního týmu si každý musel závod užít. Ať už vítěz s časem pod tři hodiny, tak ti závodníci, kteří dobíhali za probíhajícího vyhlašování vítězů. Já se na chlad tváří ošlehaných lipenským větrem a bolavá promrzlá stehna těším opět za rok. Jen lépe připraven!
