Jak jsem poznal krásu bahna českých lesů s armádou v zádech

Stavím se v jedenáct dopoledne do startovací vlny a jistím zadní část. Není kam spěchat, adrenalin méně trénovaných dojde s prvním trestem za nesplnění překážky. Pokaždé jde o třicet angličáků, to jsou snadné počty, dělat jich 930, vrátím se na startovací louku až druhý den.

Pneumatiky, trojitá dřevěná zeď. Na rozehřátí pianko, které během sto metrů střídá rybník. Je duben, asi osm stupňů a vody po prsa. Navíc vedle nasupeně číhá labuť, která sedí na vejcích. Procházíme všichni, každý si dává padesát metrů, nohy se bortí do bahna, snaživec vedle loví botu, každý si jede své představení. První těžší zkouška za námi. Co poté? Ideální je celý mokrý a od bláta se vyškrábat na dřevěnou nakloněnou desku. Všichni mají ale pořád dost sil, jsou na trati pár minut.

Po pár dalších překvapeních, kde člověk pociťuje i stísněný prostor, přichází stoupání. Běh se mění v chůzi. I já tak činím, přijel jsem si užít pohodový den, o čas nejde. I když volím vycházkové tempo, plíce se rozpínají a lapají po dechu. Jiný vzduch než v Praze.

Prvních třicet angličáků. Kláda na řetězech a v pokynech je přejít. Bez šance, v půlce jde tělo z osy a poroučí se k zemi. První vyhození z pohodové krusty, ale nečekal jsem 100% úspěšnost.

Lešení. Na něm reklama na lešení. Geniální. Říkám si, pěkný marketingový tah tady mezi smrky. Je tu další úkol? Nikde nikdo, jen fotograf se vynořuje z houští. „Musíš přeručkovat," slyším radu. On si mezitím šteluje objektiv. Poslouchám, plním úkol, jsem na Army Runu, i když jde o verzi civil.

Střelec mezi stromy. Hvízd, už cítím pozdrav od diabolky na stehnu. Překonávám stěny, sítě, to je čas na oddech, než přijde dalších třicet angličáků. Neposlušná vzduchovka v mých rukou netrefuje železného vetřelce. Porci angličáků za neumětelství už dávám s přestávkami. Plíce si pomalu stěžují.

Své si ale ještě užiju. Slaňování z „třetího" patra po jílu, pak nahoru, k tomu batoh na zádech, a takto pořád dokola. Nahoru, dolů. Pro mě nejodpočinkovější část závodu. Tady jde o sílu. Navíc se občas holky v půlce seknou, takže je i čas na nabírání sil. Ty každý doplňuje  za chvílí smaženým červem. Také úkol. Jen to křupne, voda na zapití a dále do boje.

Za pár minut zjišťuji, že vody bude opravdu dost. Patnáct minut jen voda, brodění se strouhou, která se klikatí, konec v nedohlednu. Chvíli má deset centimetrů do hloubky, další krok a jsem tam po pás. Po tomto tepelném šoku přichází klasika. Ostnatý drát a plazení se v bahně, kterého je na konci po lokty. V tento momentně některé dívky už opravu neřeší make-up. Teď už mají přírodní a všechny stejný.

Blíží se konec. Jenže přichází třetí kolaps na překážce. Ručkování s rukama od bláta na umělých madlech nemá moc šanci na úspěch. Z tisíce běžců asi jen pět slavilo úspěch. Já se dostávám za půlku, pak padám jako balvan. „Třicet," hlásí mi s úsměvem blondýna s cigárkem. Baví se, je v suchu a v teple.

Poslední a rozlučkové představení. Bahno, plazit se, poté pětkrát do díry s vodou, vyškrábat se tři metry zase zpět a do cíle. Pohodový den na vyblbnutí končí. Nejhorší ale přichází za pár minut. Do sprch můžu až po setkání s požárnickou hadicí, která provádí první a hrubou očistu. Následuje konečně sprcha. Otáčím kohoutkem. Studená. Cože? Závodní adrenalin jsem nechal v lesích, tady trpím. A tak krásný den to byl. Nejradši bych dal třicet angličáků organizátorům.