Honza už se pomalu loučil se životem. Zachránil ho sport

Už při prvním kontaktu mi Ján Čupa nekompromisně nabízí tykání. Mezi lidmi z hor a od běžeckého fochu je zcela přirozené. Oba jsme tak trochu oboje, takže bez vytáček přijímám. A ještě než zahouká ranní vlak odvážející Honzu do Vysokých Tater, stihneme spáchat krátký rozhovor.

Bydlím deset kilometrů od Lysé hory už 23 let. Poprvé jsem na ni šel asi před dvanácti lety. Za dalších sedm let jsem tam byl asi jen třikrát. Pravidelně zdolávám Lysou horu teprve tři a půl roku, od té doby, co jsem měl úraz ruky.

Manželka mě jednou poslala se projít „třeba na Lysou", ať pořád nesedím doma u televize a u chladničky. I když jsem měl špatnou kondičku a ani psychicky jsem na tom nebyl nejlépe, hora mne okouzlila hned první den. Sotva jsem se doplazil domů, jak jsem byl utahaný. Ale neodradilo mě to a začal jsem chodit denně. Protože jsem býval hodně propocený, postupně jsem začal odkládat jednotlivé vrstvy oblečení. Za týden jsem už začal chodit bez bundy a bez trika, i když byl na vrcholu ještě sníh.

Hory mě vrátily zpět do života, a tak jsem se do nich zamiloval. Začal jsem v seniorském věku i s horolezectvím, ale jen do pátého stupně obtížnosti. Je to pro mě adrenalin. V současné době doma udělám, co musím, a pak většinu času trávím na horách, jak v Beskydech, tak také ve slovenských Tatrách.

Tak nějak to bude. Po prvním svlečení trika v zimních měsících jsem poznal, že to mému tělu nevadí, spíše prospívá. Postupně se ztrácely všechny zdravotní problémy, získal jsem silnější imunitu. Za celou dobu otužování jsem neměl žádnou nemoc. Dokázal jsem se pohybovat venku v mrazu i 15 hodin. Průměrně strávím v zimě venku polonahý asi osm až deset hodin za den. Trénink podle mé zkušenosti ani není nutný.

Před dvěma lety v zimě v Tatrách mě napadla myšlenka zkusit to i bez bot. A tak jsem si bez tréninku vyšlápl ze Štrbského plesa na Chatu pod Soliskem a zpět, naběhal jsem pět kilometrů. Byl to pro mě nový adrenalin, hned další den jsem šel naboso z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso po sjezdovce. Spousta lidí mě zastavovalo, chtěli se fotit, a tak se výšlap časově protahoval. Na Skalnatém plese se na mne vyrojily další houfy lidí. Nekonečné diskuze, focení, a tak jsem celkově naboso ve sněhu strávil víc než tři hodiny. Bez omrzlin či dalších potíží, dalo se to v pohodě vydržet. Naboso ale moc netrénuju, nechodím tak často, jen občas v zimě po sněhu. V létě pohyb naboso nepraktikuju vůbec.

Ještě před třemi a půl lety mě nebavil život, byl jsem na tom zle jak fyzicky, tak i psychicky. V šedesáti letech jsem začal sportovat. Vrátil se mi smysl života, upevnilo se zdraví. V současné době jsem rád na světě, zlepšily se mi také vztahy v rodině. Doporučuji všem, kteří budou odcházet do důchodu, aby si našli nějaký sport, cyklistiku, horskou turistiku a podobně. Pohyb uzdravuje a člověk se cítí i podstatně mladší.

Co se týče neřestí, pivo a štamprli si příležitostně dám, vysedávat v hospodě mě ale nebaví. A jsem nekuřák.