Článek
Za chvíli to začne!
V tento den patří Drážďany běžcům
Přidej, do cíle už je to jen kousek!
Tomu říkám závěrečná občerstovací stanice!
Drážďanský maratón je zákeřný. Běží se dvě stejná kola. Navíc půlmaratónci i maratónci startují společně. Ze stejného místa, ve stejný čas. Jste-li přihlášení na maratón, při finišování prvního kola můžete změnit názor a z maratónce se tak stát jen polomaratóncem. Dokončit první kolo. Shrábnout medaili a pak jen jít do sprch s teplou vodou a dát si gáblík.
Nevstoupíš dvakrát do téhož kola
První kolo se mi běželo hodně dobře. Zlehka si povlávám povětřím, kochám se historií prosakující v Drážďanech z každého rohu. Že bude druhá půlka o dost horší, tuším. Na chvíli si pohraji s myšlenkou na jednadvacátém kilometru odbočit poněkud vlevo a vmísit se do davu šťastných půlmaratónců v cíli. Ale s některými myšlenkami si holt člověk jen pohraje, aby je po chvíli zase odložil do zaprášeného kouta. Osud této ideje nebyl jiný. Upřímná lítost na sebe nedává dlouho čekat.
Dva kilometry před cílem. Na poslední občerstvovací stanici zalévám své vyprahlé potrubí životodárnými tekutinami. Mé zoufalství už asi čpí i směrem dozadu. Aspoň si to myslím v okamžiku, kdy za zády slyším povzbudivé „Dávej ještě, dávej!" No dobře, díky za radu, zkusím to.
Korunovaná zhůvěřilost
Bože, jak já nenávidím britskou královskou rodinu! 39 kilometrů bylo takové pěkné číslo. Ale to oni né. A jen proto, aby korunované hlavy mohly ze své lóže shlížet na vítěze, se délka maratónské tratě prodloužila až na vcelku nechutných 42 195 metrů. Víte, co to je?!
Au! K tuhnoucím stehnům, lýtkům a tříslům se přidává křeč do pravé poloviny zad a části mezižeberního svalstva. Mám pocit, že dýchám jen levou plící. Dva z pěti laloků. To věru není mnoho. Doufám, že mezi přihlížejícími je nějaký lékař. I když – třeba kožař by tady toho asi moc nezachránil. Žádnou sanitku ani záchranáře v oranžových mundůrech bohužel nevidím. Jestli tady sebou seknu... Tak to budu vážně sekáč.
Poslední bitva vzplála
Poslední kilometr. Posledních tisíc metrů. No, to vlastně není moc povzbudivé. Soudě podle trhaných pohybů svých dolních končetin usuzuji, že průměrná délka kroku určitě klesla pod jeden metr. Cože?! Takže ještě víc než tisíc kroků! To nemůžu zvládnout! Každý každičký zkřečovaný krok může být tím posledním.
Každičký další krok je výsledkem kombinace úpěnlivých modliteb ke všem božstvům i polobožstvům, na jaká si zrovna dokážu vzpomenout, chatrných zbytků vůle a prachsprostého šílenství, jež se mi touhle dobou dere ze všech očí. Ještě tisíckrát bude třeba zopakovat modlitby, ještě tisíckrát se hryznout do rtů a ještě tisíckrát předstírat, že jsem naprosto normální. Lidé podél trati se dívají...
U budovy slovutné opery Semperoper je velká ostrá mírně klesavá zatáčka vpravo. Už slyším z amplionů své jméno. Probíhám zatáčkou. Cíl nikde. Dopytle!!!
Další stovky metrů. Trať asi ještě zahýbá vlevo za támhletu budovu. Poslední metry bitevního pole jsou žalostně prázdné. Žádní lidé, co pokřikují: „Jóóó, jsi borec, určitě to dokážeš!" Ne že bych je v tu chvíli byl ještě schopen vnímat. Ale člověku vždycky tak nějak pomůže, když je před kým zamachrovat. Byť z posledních sil.
Nazdar babi, tak jsme tady!
Za rohem už opravdu vidím vytoužený finišový modrý koberec se snímači čipů a asi vidím i nějakou bránu s časomírou. Cíl! Vítej, kamaráde, v jehož blížící se přítomnost už jsem si netroufal ani doufat! Doslova padám na přítelkyni – neschopen kroku, neschopen slova, neschopen dechu.
Když se mi podaří překomponovat své tělo z tvaru vichřicí nalomené větve do figury alespoň vzdáleně připomínající rovný proutek, chloubu sadařovu, registruji hordu dalších dobíhajících sportovníků. Dvě ženy pláčí. Úplně je chápu. I vy jim možná rozumíte. Tedy jestli jste někdy zkusili uběhnout těch proklatých 42 195 metrů.
