Článek
Ještě pořádně nevím, co mne čeká.
Jednotka je vzorně nastoupená.
Tu medaili jsme si opravdu zasloužili!
Když to vezmu kolem a kolem, červen 2015 byl pro mě celkově trochu magický. Vdala jsem se, získala novou práci, uběhla svých prvních 21 km a teď se chystám pokořit Olomoucký půlmaratón. Nebo mě snad čeká ještě něco? Pomyslím si potutelně, když si nezodpovědně zkouším nové kraťasy na běhání, navzdory pravidlu, že před závodem se nemá experimentovat, jako například běžet v nových kraťasech. Nedbám na pravidla. Co se týče oblékání, mám svoje vlastní zákony. Ať taky ta běžkyně nějak vypadá, herdek! Dělám, že se nevidím, ke kraťasům beru ještě dvě tílka, a slibuji si, že dalších devět předzávodních pravidel, poctivě dodržím.
Celý týden piju svědomitě vodu, jinými slovy ji do sebe leju a snažím se vypít alespoň o 1,5 litru denně víc než jsem zvyklá, aby tělo bylo před závodem řádně hydratováno. Stravu si vybírám pestrou, ale zároveň jednoduchou, plnou sacharidů z ovoce anebo polysacharidů jako je rýže, kterou doplňuji rybkami. Alkohol vynechávám pro tento týden úplně a s tréninkem to také nepřeháním, pouze ve středu si dávám na radu trenéra Jacoba, poslední lehký třicetiminutový výklus.
Je to tady
Hurá den D je tady. Nebo snad pomóóc? Nervíky pracují, ale těším se na záplavu endorfinů. Já to dokážu, dodávám si odvahy a pouštím se do poněkud netradiční snídaně. Pečená rýže s lososem a limetkou mi zajistí odlehčené posilnění před závodem. Během dne totiž příjem potravy postupně snížím a dvě hodiny před závodem už nebudu jist vůbec, nechci přece během půlmaratónu navštěvovat TOI TOIky!
V jedenáct se setkávám na Pražském hlavním nádraží s Fast Foot teamem a společně vyrážíme vstříc sportovním výkonům. Po cestě řádně tmelíme kolektiv v našem osobním vagónu a porovnáváme časové cíle a běžecká předsevzetí. Padnu si do oka s Robinem. Oba chceme zaběhnout čas za cca 2:15. Znám se, a vím, že na běh potřebuju vodiče a proto tak trochu donutím Robina slíbit, že mě neopustí. Je to gentleman, neprotestuje a přísahá mi věrnost spoluběžce. Na místě jsme v 14:15, míříme k tramvaji a frčíme čtyřkou, vyzvednout si startovní čísla.
Poslední dvě hodiny před závodem nás stihne krupobití, nevyzpytatelné počasí se mění z minuty na minutu. Horké slunce střídá ledový vichr a já si nejsem jistá, zda na běh zvolit tričko s dlouhým rukávem nebo tílko. Nakonec beru dlouhý rukáv, čehož později hořce lituji. Batohy přenecháme svému osudu v úschovně a dáme poslední předzávodní zahřívací rozcvičení na Horním náměstí u kašny. Ještě týmové foto a hurá na start.
Vstříc nejistému osudu
S Robinem přešlapujeme nervózně v koridoru a já se ho držím jako klíště. Kolem nás je těsno, hlava na hlavě a náměstí vyplňuje fandící dav lidí. Postupujeme dopředu, za doprovodu VLTAVY. Je to úúúžasný zážitek, po Americku se na sebe zubíme a užíváme si to. Běžci se rozutíkají pomalu, pořád pata na patě, každý si snaží chytit vlastní tempo, uff konečně běžím.
Prvních pět kilometrů je peklo. Běží se mi špatně a je mi horko. Slunce mě šíleně pálí do obličeje a vysává mě. Měla jsem si vzít to tílko, sakra. Plazím se za Robinem a mám co dělat. Dík němu ale nepolevuju. Běží přede mnou, ale zodpovědně mě kontroluje, jestli se ho držím. Občas mě napomene, ať používám ruce a lépe dýchám, mlčky dělám, co mi řekne a jako odměnu dostávám nabídku zpomalení, máme dobrý čas, uklidňuje mě.
Vidíme první občerstvovače, lačně si ulovím kelímek s vodou, avšak moje vyschlé hrdlo zůstává nedotčeno. Evidentně za běhu neumím pít, takže si akorát provedu klystýr nosohltanu. Nepříjemnost s vodou mi neudělá dobře a další dva kilometry to rozdýchávám. Okolo desátého kilometru se dostaví konečně druhý dech a tak hlásím Robinovi, že můžeme zrychlit. Předběhneme pár běžců, a já pocítím, že jak rychle druhý dech přišel, tak zase odešel.
Banán a hrdina
Patnáctý kilometr, hurá další občerstvovači. Robin asi předtím viděl moje vodní kreace a tak zrychluje a bere mi pití a banán napřed. Ó díky za něj, zpomaluji a v klidu se napiju, konečně se cítím líp. Dokážu to, dám to, běžím dál. Banány mně dělají evidentně dobře a je to na mně vidět. Robin to bere na vědomí a zásobuje mě banány celou trasu. Je to můj banánový hrdina!
Šestnáctý kilometr bolí i navzdory banánům, ale Robča hází pohody, plácá si s fandícíma dětma, které nastavují dlaně a ještě nám stíhá udělat šestnáctikilometrové selfie. Nechápu, kde bere tu energii, ale jsem za ní vděčná, má ji dost pro nás pro oba!
Dvacátý kilometr se blíží, už i Robina bolí koleno, trpíme a moje negativní emoce se derou ven. To nedám, už nemůžu. To dáš, musíš, už je to kousek, povzbuzuje mě Robin a fandící lid. Jste dobří, jste frajeři, to dáte, respekt, už jenom kousek!
Jsem na dně
Už fakt nemůžu, mám pocit, že mi prasknou kotníky a úpím za Robinem, že se na něj hodlám zavěsit jako přívěšek. Neprotestuje a podává mi doslova pomocnou ruku. Běžíme ruku v ruce vstříc cíli. Neuvěřitelně zrychlujeme a na cílové rovince ze sebe vyždímáme ještě poslední zbytky sil. Anooo cííííl, čas 2:08:32, emoce pracují a mně se hrnou slzy do očí. Je to báječný pocit, překonala jsem sama sebe, ale vím, že bez parťáka Robina bych to nedokázala! Děkuju!
Bolest nohou je strašná, sotva lezu, ale endorfiny fungují. Dostávám medaili a jsem zabalena do „alobalu". S medailí a touhle alobalovou Mattoni vlajkou se cítím trochu jako superman, tenhle pocit chci zažít znovu!
A co z toho plyne? Když si nevěříte vy sami, nechte občas za sebe jednat ty, kteří věří vám! Řekněte jen ano! Jdu do toho! Určitě pak překvapíte sami sebe, co všechno zvládnete dokázat!
