Dá se běhat v Amazonském pralese? Ano i ne

Doprostřed největšího deštného pralesa na světě mě pravidelně přivádějí průvodcovské povinnosti. Bydlíme ve výzkumné stanici uprostřed národního parku, deset hodin cesty rychlou lodí od nejbližšího města. Obklopují nás stovky kilometrů neobydlených a téměř neprůstupných lesů. S běháním to tady nevypadá moc dobře.

Osádka naší ubytovny evidentně neměla pro moji běžeckou vášeň pochopení. Byla mi vysvětlena úskalí pohybu v pralese. "Stezky v okolí ubytovny jsou zarostlé a plné bahna," říká správcová objektu. Náš indiánský průvodce, když vidí moje odhodlání, alespoň vysvětluje, co mám dělat, až se ztratím. Botanici ze stanice mě varovali před složitým terénem, ve kterém se podle nich nedá běhat. Moje spolucestující zase od chvíle, kdy jsme ve společných koupelnách objevili dvoumetrového hada, děsila veškerá amazonská zvířata.

Běh v pralese je extrémně náročný na soustředění. Chvilka nepozornosti a člověk je hned na zemi. Přesvědčil jsem se o tom mnohokrát. Jinak je běh docela zábavný, rozhodně ne stereotypní. Každou chvíli je potřeba překonat půl metru hlubokou louži, vyhnout se větvím nebo celým stromům spadlým přes stezku, přebrodit potůček nebo běžet desítky metrů hlubokým bahnem. Běhat se tu ale rozhodně dá!

V džungli se není podle čeho orientovat. Všechny stromy vypadají pro nás, kteří jsme se tam nenarodili, úplně stejně. Přes bujnou vegetaci neprojde moc světla a sluníčko je navíc často schované za mraky. Kdykoliv je nějaká odbočka, pečlivě si zapamatovávám, kam odbočuji, a podle času na stopkách také její přibližné umístnění. Zatím jsem se nikdy během desítek běhů v Amazonii neztratil, ale dávám na to velký pozor.

V Amazonii žije obrovské množství živočichů. Z těch největších se v okolí naší ubytovny pohybuje jaguár, jak jsme se podle otisků obrovských tlap v bahně mohli několikrát přesvědčit. Je hrozně zvědavý, ale má z člověka strach. Díky svým dokonale vyvinutým smyslům je setkání s ním obrovskou vzácností. To mi potvrzuje i náš indiánský průvodce. Spoléhám na jeho slova!

Z dalších zvířat se můžu setkat mimo jiné s několika sty druhů ptáků, s želvami, opicemi, tapíry, lenochodem, ale třeba i s jedovatými žabičkami. Co mě při běhu trochu straší, jsou hadi. Nerad bych na nějakého jedovatého šlápnul. Běhám i přes obrovské vedro pro jistotu v dlouhých kalhotách. Ale asi by to stejně nepomohlo.

Všichni živočichové se snaží setkání s člověkem vyhnout a já věřím tomu, že svým dupáním je s dostatečným předstihem vyplaším. Jednou jsem se ale přepočítal. Z ničeho nic jsem se ocitnul uprostřed několika desítek divokých amazonských prasat. Vteřinku jsme na sebe vyděšeně zírali a pak jsem se já i prasata dali na útěk - každý naštěstí opačným směrem.

Jedním z největších problémů je samozřejmě obrovské teplo. Navíc většinou musím chodit běhat přímo v té největší výhni hned po obědě. To je totiž jediný čas, kdy mám volno. Všichni odpočívají a čekají, až poleví největší vedro. Teče ze mě už při rozcvičení. Během padesátiminutového běhu musím alespoň dvakrát svlékat propocené tričko a ždímat ho.

Po doběhu mám bahno doslova i za ušima. Celý oblečený mířím rovnou do řeky. Příjemné osvěžení! Dlouho smývám z vlasů, obličeje i z oblečení bahno. Odpoledne doplňuju tekutiny a jím vitamíny v podobě tropického ovoce. Když se tělo konečně pomalu zchladí, začínám se už znovu těšit na to, jaké nástrahy mi připraví další běh.