Zkouška tělesné zdatnosti Cooperovým testem aneb 12 minut v pekle

Dvanáctiminutový běh původně pro účely armády navrhl v roce 1968 Kenneth H. Cooper - doktor medicíny a plukovník letectva Spojených států. Jeho cílem je zjistit, jakou vzdálenost dokáže daný běžec uběhnout za 12 min k poměru věku a pohlaví. Z těchto údajů se pak odečítá sportovcova zdatnost.

Cooper také stanovil vztah mezi uběhnutou vzdáleností a hodnotou VO2max, tedy maximální spotřebou kyslíku. Průměrný korelační kvocient je 0,89. Test tak dokáže začátečníkům odhalit, na jaké běžecké úrovni se nacházejí, využívají ho však sportovci z nejrůznějších odvětví. Na Cooperův test můžete narazit také během přijímacích zkoušek na vysoké školy, k policii či do armády.

K vyhodnocení Cooperova testu slouží několik tabulek, ta nejznámější ber v potaz zmíněné pohlaví běžce a jeho věk. Cooperův test by se vždy měl běhat po rovině a v dobrém počasí, aby byl výkon běžce jen minimálně ovlivněn.

Nejlepším místem pro test je atletický ovál či jiná rovná plocha, kde má běžec jasnou představu o uběhnuté vzdálenosti. Ne každý má však přístup k atletickému oválu. V tomto případě tak nastává problém v přesném určení uběhnuté vzdálenosti.

Proto se dnes více a více používají odlišené verze Cooperova testu, a to s předem danou vzdáleností. Britští vojáci běhají 1,5 míle, američtí vojáci 2 míle a mariňáci 3 míle. Právě vzdálenost dvou mil nebo tří kilometrů se velmi blíží klasickému Cooperově testu a její zvládnutí trvá většině zdatných běžců lehce přes 12 minut.

Dvanáctimninutovka se dnes využívá také u plavání. U plaveckého testu platí - čím delší plavecká dráha tím lépe. Výkonnost plavce se určuje také podle tabulky.