Článek
Eliudu Kipchogemu vydržel úsměv i za cílovou čáru.
Za pokusem byla celá věda o botách i dalším běžeckém vybavení.
Na malém okruhu s hladkým asfaltem, kde při jiných příležitostech běžně burácejí motory monstrózních výkonů, začal rozrážet vlhkost chladného ranního vzduchu jen pravidelný a podezřele frekvenční zvuk dopadajících podrážek.
Elektromobil Tesla jedoucí s velkou časoměrnou tabulí před jezdci nevydává zvuk téměř žádný. A k velké radosti běžců ani žádné nepříjemné plyny. Ze zadní hrazdy přimontované na voze vykreslují zelené paprsky čáry ideálního odstupu od auta a zákrytu v závětří za ním. Semknutý šik sedmi vodičů dále pomáhá běžci za sebou snižovat jeho neustálý boj s odporem vzduchu.
Stačí jen kroužit dostatečně dlouho dostatečně rychle, chtělo by se říct. Jak jednoduše to vypadá, tak těžká je realizace. Organizátoři nás jednou nechali běžet za Teslou, jejíž precizní tempomat byl nastaven na rychlost prolomení hranice dvou hodin. Drželi jsme se vozu ze všech sil a někteří z nás to i dokázali. Naopak všichni jsme byli rádi, že náš pokus je už u konce. Po 100 metrech. Hodně dobrý návod k tomu pochopit, co prožívá a jak se cítí jedenkaždý z trojice vyvolených. Věřte mi, není tam nic k závidění.
Nedívám se na sportovní přenosy. Jednak je to dáno tím, že odmítám vpustit televizi do svého příbytku, jednak tím, že mě to málokdy baví. Hodinku dvě sledování online streamu z Breaking2 jsem ale dal jako nic. Kamera neustále v přímém kontaktu s hlavními běžci. V podstatě celou dobu jim vidíte do obličeje. A když už je jasné, že dle předpokladu odborníků má nějakou šanci pouze Kipchoge, dochází vám, že se ten chlap ve své šílené rychlosti do poslední chvíle usmívá, bez větších známek únavy. Dal bych mu medaili už jen za to. Zátopek běhal taky hodně rychle, ale osud mu nedal příliš mnoho příležitostí k tomu se u toho ještě usmívat. V Monze alespoň na pár chvil vzniká dokonalý svět, kde lidé běhají zatraceně rychle a ještě se u toho smějí.
Hranice dvou hodin nakonec nepadla. O 25 vteřin! Úsměv na Eliudově tváři ale také neopadl. A i tahle skutečnost mě nakonec naplňuje pocitem, že je všechno tak, jak má být. Vlastně to dopadlo dobře. Věřím, že my běžci si z toho můžeme vzít nejedno ponaučení. Třeba to, že ani dokonalé boty, oblečky, počasí, trať, vodiči... příliš neovlivní tu nejelementárnější esenci ze všech – totiž to, co je v nás samých, a hlavně to, co v nás bylo, když jsme se pravidelně a poctivě připravovali, trénovali.
Věřím, že boj bude pokračovat. A jednoho dne bude úspěšný. Každý v sobě nosíme nějaké to BreakingX, hranici, sen... a každý z nás moc dobře ví, že bez poctivé dřiny to nepůjde. Zkusme se u toho taky občas usmát – jako Eliud.
