Článek
Když se pěti trenérů zeptáte na správnou závodní strategii, nedivte se, že dostanete osmnáct správných odpovědí. S rostoucími zkušenostmi z různých délek a profilů tratí sami asi nejlépe poznáte, že strategie je zapeklitá věc. Naštěstí existují tři základní druhy, s nimiž můžeme začít a pomocí nichž se lze posouvat dál. Jaké to jsou?
Rovnoměrná rychlost
Stejnou rychlostí od začátku až do konce. Někdy se tomu říká „even split". Tato strategie vypadá jednoduše a konzervativně a taky taková je. Z uvedeného vyplývá, že je nejvhodnější pro úplné začátečníky nebo mírně pokročilé. Tedy alespoň, co se týče kratších a středně dlouhých tratí. Naopak na maratonu nebo ultra se s touto strategií setkáte i na úrovni špičkových běžců. Řekněme, že se chystáte zaběhnout 10 km. Z tréninku víte, na jakou rychlost máte natrénováno a tuto, případně o malinko vyšší nasadíte a držíte od začátku do konce. Atmosféra závodu, adrenalin, hecování kamarádů, to všechno vás možná trochu zrychlí, ale nespoléhejte na to, že vám tyto „nakopávače" vydrží moc dlouho. Trénink je zkrátka nenahraditelný. A zázraky, kdy na delší trati zaběhnete výrazně lepší čas, než na jaký máte natrénováno, se zkrátka příliš často nestávají.
Druhá polovina rychlejší
Starý známý „negative split", o nějž se pravidelně na závodech pokoušejí ti zkušenější. Je to totiž jedna z nejlepších možností, jak přijít k osobnímu rekordu (případně „pébéčku"; PB, z anglického „personal best"). Nejde o nic jednoduššího než zaběhnout druhou polovinu závodu rychleji než tu první. S touto strategií se setkáváme od patnáctistovky po půlmaratón, někdy i na maratónu. Udržet tuto strategii už vyžaduje jisté zkušenosti, vysokou míru trénovanosti a dobrou psychickou odolnost. Pokud na negative split běžíte třeba půlmaratón, ta druhá půlka už bude dost bolet a za vysoké míry vyčerpání a fyzické i psychické únavy ještě přidat nedokáže úplně každý.
Až na krev
Už z názvu je patrné, že tady jde o velmi agresivní přístup, potenciálně pro běžce velmi zničující. Konzervativní even split má své nezastupitelné místo. Na druhou stranu je potřeba mít na paměti, že rekordy většinou nevznikají za zkostnatělého konzervativismu. Rekordy většinou vznikají za vypětí a dřiny, když všechno vsadíte na jednu kartu a pořádně zatopíte pod kotlem, případně kopnete do vrtule (nehodící se škrtněte podle toho, zda se považujete spíše za letadlo, nebo spíše za lokomotivu). Tato strategie je vhodná pro zkušené, protřelé, ale hlavně velmi dobře připravené běžce, kteří ví, co si mohou dovolit, co jejich tělo a psychika snesou. Při ní vypálíte, co to dá, a po celý závod se snažíte do každého odrazu dát maximum možného. Snažte se o co nejmenší zpomalování, dokud nedosáhnete cíle. Alfou a omegou je dobré rozložení sil. Z popisu strategie vyplývá, že je vhodná spíše na kratší distance, řekněme do 10 kilometrů. Pokud se pro ni rozhodnete, sledujte v pravidelných intervalech svou rychlost a úroveň svého vyčerpání a na jejich kombinaci pružně reagujte.
Každý závod vnímejte také jako další trénink. Každá absolvovaná zátěž vás posouvá o kousek dál k ještě vzdálenějším cílům. A každý závod je určitým vyvrcholením vaší přípravy a zároveň jejím zhodnocením. Tak nejlépe poznáte, kde se vám daří a ve kterých oblastech potřebujete přidat. Rekordy nepadají každý den. Nezapomeňte na to, že ne vždycky to musí vyjít. To ale není až tak důležité. Nejvyšší prioritou pořád zůstává, že můžete prožívat radost z pohybu, z činnosti, jež vás naplňuje!